Tomáš Macák
Když se podíváte na nějaký jeho rozhovor z posledních měsíců, zjistíte, že ho ani téměř deset let v Čechách „nezkazilo“. Na Plzeňsku, kde si lidé rádi prodlužují hlásky na konci slov, a ještě raději „tůtají“, Milan Petržela stále svojí mluvou vyniká. Výrazy jako „tuto“ nebo „copa“ od něj zkrátka neuslyšíte.
Zato už několikrát se po úspěšných zápasech Viktorie Plzeň linulo z úst rychlonohého záložníka něco naprosto typicky jihomoravského.
„Já su šťasné,“ popisuje často své dojmy Milan Petržela.
Není se vlastně čemu divit.
Jakožto talentovaný záložník dlouhé roky neopustil rodné hnízdo, nevydal se cestou přes mládež nějakého z pražských velkoklubů - Slavie či Sparty. Zůstal zkrátka věrný vesnickému angažmá. Nutno ale podotknout, že v 90. letech se na jedné moravské vísce jménem Drnovice fotbalovému hráči nežilo špatně. „Bylo tam vše. Věci na regeneraci super, stadion byl nový, takže vše fungovalo tak, jak mělo. Nešlo si na nic stěžovat,“ vzpomíná Milan Petržela.
S fotbalem ale začínal ještě v menší obci, než jakou jsou Drnovice.
To se vám pak nářečí dostane pořádně hluboko pod kůži…
Na vesnici byla nuda, tak kluci jezdili do Brna
Hoštice-Heroltice. Tam se v červnu roku 1983 Milan Petržela narodil. A tam také brzy začal kopat do míče. Tato činnost mu šla více než dobře, a tak v deseti letech přišel čas na přesun. Kdepak okresní Vyškov, který se nachází jen pár kilometrů západně od Hoštic-Heroltic. Tím tak maximálně projížděl právě do Drnovic, které se, pro změnu, nacházejí co by kamenem dohodil v západně od Vyškova.
Až poté přišel transfer do tehdejší klubu SK Rostex Vyškov. Následovalo také tříleté působení v Brně. Ale pak už zpět na západ od Vyškova do „Petry“.
Pro šestnáctiletého mládežníka vyrůstajícího na vesnici nebyly Drnovice žádnou pustou divočinou, což už neplatilo pro jiné mladé talenty, kteří se do fotbalové oázy stahovali ze všech možných, klidně i desetitisícových, měst. „Bydlel jsem kousíček, takže mi to nepřišlo tak mimořádné,“ potvrzuje nyní čtyřiatřicetiletý hráč.
Pro jeho spoluhráče bylo na obci nezvykle málo kulturního vyžití. „No měli s tím problém,“ podotýká s úsměvem Petržela. „Když tam kluci hráli, tak si stěžovali, že je tam nuda, že se tam nic nedá dělat. Z tohoto pohledu asi byli trochu zaskočeni, a proto jezdili často do Brna,“ doplňuje několikanásobný reprezentant České republiky.
Sám se v mimofotbalových činnostech krotil. „Já jsem byl tehdy mladý, takže jsem na kafe nechodil, a za písničkou jsem vyrazil málokdy. Hrál jsem tehdy ještě třeba i za dorost, takže jsem moc času neměl,“ uvádí Petržela.
Z fotbalového hlediska ale měl každý hráč všechno potřebné pro svůj rozvoj. To bylo umožněné takřka bezednou studnou peněž, kterou disponoval v součtu s napojením na průmyslový gigant Chemapol (v 90. letech vlastnil Drnovice, pozn. aut.) klubový boss Jan Gottwald.
Právě on nechal vybudovat dříve krásný areál, který se stal dominantou dvou a půl tisícové obce. Stánek, do kterého se vměstnalo klidně 9 000 diváků, na přelomu tisíciletí žil naplno. „Lidé se sjížděli z okolních vesnic nebo Vyškova. Zkrátka tam vždy vyrazili všichni a stadion byl neustále plný,“ vrací se do bohatých drnovických časů zkušený fotbalista.
Rána pro klub přišla ve chvíli, kdy byl na Chemapol uvalen konkurz. Podle otce malé dcerky Claudie to ale nebylo v kabině příliš znát. „Žádný úspornější režim jsem nezaznamenal, ani tam tehdy nebyl. My jsme nikdy neměli s ničím problém. Pan Gottwald vždy splnil to, co řekl,“ podotýká Petržela.
Navzdory Petrželovým slovům se situace nenápadně, ale dlouhodobě, zhoršovala. Nejvíce až po jeho odchodu z klubu v roce 2003. I tak už si ale za svého působení vyzkoušel, místo první, až třetí nejvyšší soutěž. To vše kvůli podvodům při vyměňování hráčů.
V Drnovicích už se není na co dívat
Muž, který má momentálně v lize na kontě 276 odehraných zápasů, zůstal nadále věrný Moravě. A také kontroverznímu šéfovi. Upsal se Synotu z Uherského Hradiště, který fungoval pod křídly podnikatele Iva Valenty.
Kvůli korupční aféře bylo v sezóně 2004/05 Synotu odečteno 12 bodů. Klub se sice tehdy v lize udržel, nicméně o další dva roky později skončil na sestupových pozicích. To už Petržela rychle pelášil, jak je na hřišti jeho dobrým zvykem, z Moravy pryč.
Konkrétně do Sparty, ve které se však neuchytil.
Prokletí pokračovalo.
Proto se vydal na hostování do Plzně, ze kterého se nakonec vyklubala takřka dekáda v jednom klubu. Petržela ale nezapomíná, odkud se do ligy dostal. „Na Drnovice vzpomínám často a rád. Dostal jsem tam první šanci poprvé nakouknout do velkého fotbalu, nastartoval jsem tam svoji kariéru.“
V rámci ní si vlastně nemá na co stěžovat. S Plzní vyhrál tři mistrovské tituly, o ten jediný další v plzeňské historii přišel kvůli jednoroční anabázi v bundesligovém Augsburgu. Dvakrát si zahrál Ligu mistrů, na kterou bude mít jen ty nejlepší vzpomínky, které ho budou provázet do konce života. Nezapomenutelné zkušenosti se ale mohly stát ještě nezapomenutelnější.
Jednu listopadovou středu se na trávníku ve vršovickém Edenu řítil naprosto sám na Victora Valdése, slavného gólmana gigantického španělského klubu Barcelona. Ohromnou šanci ale zahodil. Hlava skončila v dlaních, potenciálně neslavnější gól v plzeňských dějinách byl bleskurychle fuč.
Kolikrát takovou situaci piloval na drnovickém hřišti. Nostalgie ho občas právě do tamního – teď už rozpadajícího se areálu – zavede. „Na Drnovice jsem nezanevřel. Když jedu okolo, tak se tam zastavím, podívám se a projdu to tam. Už se ale bohužel vesměs není na co dívat, protože stadion je rozbitý, rozebraný a posprejovaný. Teď tam toho moc krásného k vidění není,“ říká fotbalista, který dlouhé roky v plzeňském dresu nosí na zádech číslo 11.
Vše je výsledkem sebevědomého projektu, který byl tak trochu už předem odkázán ke zkáze. Byť to tak napřed vůbec nevypadalo. „Nečekal jsem, že to takto dopadne. Říkal jsem si, že se třeba spadne do druhé ligy, ale byli tam dobří hráči, výborná atmosféra. Fotbal v Drnovicích byl na hodně dobré úrovni. Vždyť se tam hrála i UEFA,“ vzpomíná Petržela na utkání proti mnichovskému celku 1860.
Klub sice navzdory svému dočasnému zániku nyní existuje, ale ve velmi skromném režimu.
Je tak vysoce nepravděpodobné, že by se v těchto podmínkách vychovali další „Petrželové“, kteří by to z vesnice na Vyškovsku dotáhli až do soubojů na špičkové evropské úrovni třeba proti Lionelu Messimu.
Se kterým si mimochodem Milan Petržela tehdy po zápase, v němž promarnil svoji životní příležitost na vstřelení gólu, vyměnil dres…
