Eliška Šťastná 
„Klobouky se teď vrací,“ odpovídá marketingová manažerka Tonaku Klára Šugárková na dotaz, v jakém stavu je kloboučnické řemeslo. Její zkušenost sdílí i další české modistky. Podle nich se spíše mění k jaké příležitosti klobouky nosíme. „Řekla bych, že trošičku ustrnulo běžné nošení a přesunulo se to na společenské události,“ popisuje modistka Daniela Veselá. „Kdo je klobouk zvyklý nosit – já třeba klobouk nosím pořád – tak je mu jedno, jestli je pátek nebo svátek. Ale jinak převládají společenské události.“ Zároveň s tím se podle ní mění styl. „Hlavně mladší ženy přešly na fascinátory, to jsou malé kloboučky nebo něco menšího do vlasů, což se tady dříve vůbec nedělalo. A teď se to tady u nás začalo projevovat více než kdykoliv jindy.“
Jinou zkušenost má modistka Petra Kvarčáková, zakladatelka kloboučnické značky La Modista. K ní si chodí ženy nechat vyrábět klobouky na míru. „Nejčastější jsou klobouky na denní nošení. To znamená něco jednoduššího a ne extravagantního. Když ženy přijdou, vždycky zkoušíme, co jim sedí. Nicméně mezi těmi, které si ženy vybírají nejvíce, se často objevují pánské styly.“
Jejich oblibu zaznamenal i Tonak. „Český zákazník je konzervativní, takže jde po určitém typu klobouku – třeba pánské fedoře, která sluší dámám i mužům – a většinou ho kupují v konzervativnějších barvách,“ potvrzuje Šugárková.
Společenské klobouky se přesto z nabídky neztratily. „Když si člověk pořizuje klobouk na speciální událost, ten samozřejmě vypadá úplně jinak. A každý zákazník chodí s jiným účelem, pro který ten klobouk chce,“ popisuje postup tvorby Kvarčáková. Mezi nejčastější události, kam se modelové klobouky hodí patří u nás patří dostihy, svatby a oslavy. „Hodně se klobouky nosí na svatby, které teď ale nebyly. Nicméně maminky si na nich dávaly hodně záležet,“ říká Daniela Veselá.
Koronavirus jejich výrobu i prodej zkomplikoval výrazně. „Teď už odpadlo úplně všechno. Protože naše řemeslo je vázané na to, že lidi někam chodí, že se hezky oblékají, a když jsme tady rok v teplákách, tak nechce nikdo nic,“ říká Veselá. Kromě výroby a prodeje vázne i vývoz do zahraničí, ruší se nasmlouvané obchody a odvolávají modistické kurzy pro veřejnost. „Modistické kurzy dělám šest let. Měli jsme jeden naposledy někdy v říjnu, a pak jsem to musela všechno odvolat, byť jsem je měla plné. Lidi mají předplacené kurzy a já mám pořád zavřeno,“ stěžuje si Veselá.
Pro indiány buřinku, pro Čechy konzervativní klobouk
Zkušenosti všech oslovených modistek popírají známý stereotyp o tom, že Češi nemají vkus. Alespoň u klobouků podle nich neplatí. „Znám spoustu lidí, kteří mají úžasný vkus, všechno jim krásně ladí a všechno jim sluší. A samozřejmě můžete potkat lidi, kteří to mají naopak. To stejné bych řekla o Angličanech, nebo i jiných národech, je to zkrátka individuální,“ hodnotí Petra Kvarčáková.
S jejím názorem souhlasí i další dotazované. Podle Kláry Šugárkové si Češi klobouky vybírat umí, jenom volí jiné než lidé v zahraničí. „Pokud si náš zákazník v zahraničí objednává pro své obchody finální klobouk, tak samozřejmě Itálie jde do různých zvířecích potisků nebo výraznějších barev, ale i velkých klobouků s širokou krempou. Ty klobouky jsou jednoznačně extravagantnější, ať už se to týče barev nebo tvarů.“ Zároveň s vkusem se u cizinců liší nároky na klobouk. „Do zahraničí vyvážíme hlavně religiózní pokrývky hlavy, židovské klobouky, muslimské fezy… Takže ten sortiment pro zahraničí je úplně odlišný než ten tuzemský,“ říká Šugárková. Jedním dechem navíc podotýká, že zahraniční trh je pro Tonak aktuálně prioritní, protože na něj proudí přes 90 % všech jeho produktů. Kromě náboženských skupin Tonak dodává ve velkém i pokrývky hlavy k uniformám pro policejní sbory a letušky, dále zmijovky do Nigérie a Senegalu nebo buřinky peruánským indiánům.
Vybrat správný klobouk vyžaduje hodně zkoušení. / foto: Eliška Šťastná
S nezvyklými požadavky se ale setkávají výrobci i u českých zákazníků. „Byla tady paní, které bylo hodně přes 80 let a chtěla udělat fascinátor z přírodních materiálů, jako sušené trávy a květiny. Říkala, že ví, že to nebude nosit, ale že tam, kam to potřebuje, chce být vidět,“ směje se modistka Veselá. Zájem je podle ní i o historické kousky a střihy. „Je parta lidí, kteří si nechají ušít secesní oblečení, k tomu secesní klobouk a procházejí se třeba po Poděbradech, po Luhačovicích nebo nějakých jiných lázních. Je to spíš takový hec, ale těch lidí je víc. To třeba dříve vůbec neexistovalo.“
Petra Kvarčáková nové prvky pro své klobouky vyhledává cíleně. „Tradice je v tom zpracování. A co se týče designu, je podle mě důležité, abychom se nezasekli v některém historickém období, Klobouk by měl odpovídat tomu, co se nosí teď, aby člověk nevypadal, jako by vypadl z historického románu.“ Mezi její nezvyklé výrobky patří klobouky s krempami ze dřeva nebo klobouk na dostihy v Ascotu, který ztvárňoval rozkvetlou květinu a jeho šířka dosahovala téměř jednoho metru.
Ve výsledku je nakonec jedno, jak klobouk vypadá, hlavní je, aby se v něm žena dobře cítila. Důležitý je proto zvyk i její nátura. „Mám zkušenost s hodně zákaznicemi, které měly první klobouk, a jakmile ho začaly nosit a okolí jim říkalo, jak jim to sluší, tak se odhodlaly do dalších klobouků a pak už je nosily pořád,“ říká Petra Kvarčáková. „Je to o zvyku a taky o tom, co mi se líbí, jestli si za tím stojím a čím si chci udělat radost sama pro sebe.“
