Matěj Vetešník V roce 2011 překonal Jiří Folbrecht zažitý mýtus o nespolehlivosti vozu a přes Polsko se dostal až do Pobaltí. Realizace dovolené na Balkáně však stále působila nanejvýš bláznivým dojmem. Nikdo nevěřil, že letitý studentský vůz dojede bez nehody další tisíce kilometrů na jeden zátah. K velkému údivu všech se však balkánská expedice v dalším roce překvapivě hladce vydařila. A proto se Jiří Folbrecht rozhlédl dál za hranice. V roce 2013 překonal nemožné. Sehnal dostatek sponzorů a s týmem přátel uskutečnil unikátní projekt Škoda Tour – Škodovkou na hranice Číny. Stodvacítka „Babča“ brázdila mnoho týdnů divoké stepní oblasti postsovětských republik, až dorazila k hornaté západní hranici Číny. Přinášíme vám exkluzivní rozhovor o daleké cestě, starých veteránech a překonávání překážek na cestě ke splnění snu.
Jiří, co vás k nápadu objet škodovkou nehostinné kraje vedlo? A proč vlastně Škoda 120?
Historie myšlenky jezdit starou Škodovkou je už téměř jedenáctiletá. Na začátku byl hlavním důvodem dostupnost auta. Nyní to už je spíše vztah, který jsme si mezi sebou vytvořili.
Aha. Takže se z "ošklivého káčátka" nakonec vyklubala láska na celý život?
Dalo by se to tak asi říci. Ovšem jestli to bude láska na celý život? Uvidíme. Zatím máme takové pěkné zamilované období.
Měli jste podporu ze strany přátel a rodiny? Nebo vás od cesty spíš odrazovali? Přece jen jste čelili dost extrémní výzvě.
Bylo to tak půl na půl. Když se nad tím tak zamyslím, tak nám pár lidí věřilo. Nebo spíše nás podporovalo, ale ten zbytek tvrdil klasické kolečko. "Škodovkou? Ta nemá šanci! Zabijí vás a okradou!" říkali nám tehdy.
Při pohledu na vaši cestu s Babčou lze najít určitou podobnost s prvním dobrodružstvím Dana Pribáně a jeho žlutým Trabantem. Inspiroval vás jeho tým nebo jste tuto trasu zvolili z jiného důvodu?
Spousta lidí mi říká, jestli prvním impulsem byl právě Dan Přibáň. Jednoduchá odpověď: Nebyl. První myšlenka vznikla už v roce 2004. Nápad na cestu k hranicím Číny vznikl u piva. Klasika - tam má každý spousta keců. Když si jen tak z hlavy proberu cestu Dana a naší, tak snad vidím podobnost pouze u návratu přes Ukrajinu.
Myslíte, že by existovala nějaká porucha, která by vás byla schopna natrvalo vyřadit a trasu nedokončit, pokud by k ní došlo? Nějaký bod zlomu, kdy byste řekl "Dál to nemá cenu. Končíme." Z přednášek je známý případ s proraženou olejovou vanou a rozhozenou sbíhavostí nápravy, která znemožnila dorazit až k Aralskému jezeru. To byla asi pekelná zkouška nervů, že?
Já neustále říkám, že pokud je člověk venku a má problém, tak mu hlava myslí trochu jinak. To, co se nám tu zdá být nevyřešitelné, tak v těch těžkých chvílích vyřešíme celkem rychle. Nikdy jsem si neřekl, že to nedáme. Vždy bych udělal maximum, aby se to nestalo. Když se zmínily ty dvě nejtěžší chvilky: V tu chvíli jsem si řekl "Už nikdy." Ale teď bych se tam klidně vrátil! Jak říkávala Jana (členka Škoda Tour týmu, pozn. autora): Pokud byl malý problém, tak jsem nadával. Pokud byl problém velký, tak jsem mlčel, ale později jsem si z toho dělal vždy srandu... Když se nad tím teď zpětně zamyslím, bylo to zajímavé!
Jiří, co říkáte, zní velmi odvážně. Málokdo by se do něčeho podobného pustil. Žijete i v civilním životě jako svobodomyslný a rozevlátý dobrodruh? Podle vzhledu a vystupování působíte spíš jako někdo, kdo by mohl být milým kolegou z práce nebo kamarádským sousedem od vedle, ale na dobrodruha prohánějícího škodovku okolo Ťan-Šanu by vás tipl málokdo.
Na to asi nemám co říci... Možná, že zdání klame! (smích)
Kdybyste teď vyrážel do Číny znovu, udělal byste něco jinak?
Určitě bych si to alespoň o měsíc protáhl! A možná pak ještě přidal malinké úpravy na autě.
Má Babča v diáři další expedice? Chtěl byste se škodovkou ještě podívat do zahraničí?
V hlavě jistě nějaké plány jsou... Ale v diáři zatím nic konkrétního nemáme.
A na jaké místo byste se podíval nejraději, pokud by byly k dispozici neomezené prostředky?
To je strašně těžké. Pokud by byly neomezené prostředky, nebyla by to nuda? Z mého pohledu ano. Já jsem zpětně neskutečně rád, že jsme si každou naši cestu doslova vyšlapali. Ale je spousta míst, která bych rád navštívil. Poslední dobou se snažím zavítat na místa, která jdou rychle dopředu. Asie, Jižní Amerika... Tam pár měsíců znamená mnoho.
Teď otázka trochu z jiného soudku: Vozový park v České republice je jeden z nejstarších v Evropské Unii. Průměrné stáří aut zde přesahuje 17 let. Díváte se pozitivně na snahu omladit silnice zaváděním ekologických daní, tlakem na zákaz vjezdu starých aut do center měst apod.? Mnozí řidiči tvrdí, že staré škodovky už nemají v denním provozu co dělat.
Vaše otázka snad není ani na pár vět, ale možná i na celou přednášku. Nemyslím si, že stará auta nemají na silnicích co dělat a spíš bych to přiřkl automobilové lobby. Vždyť je to neskutečný byznys! Na cestách a ve státech na východ od nás, které jsem projel, se auta pořád ještě opravují. Rodina si vyjede na rampu, táta opravuje a děti mají piknik. Jak je tomu u nás? Zajede se do servisu, kde nám řeknou co je špatné a co se musí vyměnit. A zdůrazňuji slovo vyměnit! My jen otevřeme peněženky a platíme za věci, za které bychom v mnoha případech platit ani nemuseli!
Chtěl byste čtenářům ještě něco vzkázat?
Jediné co bych chtěl vzkázat: Plňte si své sny!
Zdroj fotografií: J. Folbrecht, Lidovky.cz
