čt., 26. duben 2012 09:02

Časopis o umění, designu a kultuře

Martina Babišová
online verze výsledného časopisu

1. CÍL PRÁCE A ZDŮVODNĚNÍ VOLBY TÉMATU


Před pár lety jsem se rozhodla studovat výtvarnou tvorbu a žurnalistiku. Tyto dva na první pohled vzdálené obory se k sobě postupně přibližovaly a má, mnoha lidem podivná, volba kombinace dávala čím dál větší smysl. A nyní se oba dva obory dokonale spojují v mém projektu.

Odmala mě bavilo psát. Stejně tak mě bavilo kreslit a fotit. Nechtěla jsem si mezi těmito dvěma světy vybírat. Podle mě mají nelepší účinek, když se vhodně spojí - forma podpoří vhodně obsah a naopak. Dá tak vzniknout krásnému vizuálu se stejně krásným obsahem.

Když spojíte mé oblíbené činnosti - psaní, fotografii a grafický design, vyjde vám z toho nějaká obrazová esteticky propracovaná publikace. Přemýšlela jsem, jakou publikaci by mělo smysl v dnešním informacemi zahlceném světě vytvořit. V záplavě negativních zpráv a konzum podporujících reklamních manipulací jsem chtěla udělat něco, co by inspirovalo, nadchlo a povzbudilo.

Rok strávený ve Finsku mi rozšířil obzory a naučil mě dívat se na věci z různých úhlů pohledu. Rovněž ve mě prohloubil víru v jednoduchost, poctivost, lásku k řemeslu, návrat k přírodě a názor, že krása je důležitá. Tyto získané poznatky jsem chtěla šířit dál. Proto jsem se rozhodla vytvořit časopis. Časopis o umění, designu a kultuře. O věcech, které jsou mi blízké. Věřím rovněž, že tyto atributy představují jeden ze způsobů, jak bojovat proti úpadku ducha, který má za následek prohnilost některých společenských sfér v naší konzumem a kultem materiálna sužované společnosti. Rozhodla jsem se tedy tvorbou méně známých, ale o to zajímavějšich umělců, cestovatelů, myslitelů a písálků z celé Evropy inspirovat další, připomenout nějaké ty tradiční hodnoty a podpořit čtenáře v prožití kvalitního a spokojeného života.

2. STAV PROBLEMATIKY

2.1. Čtenářská kultura

Nejdříve bylo zapotřebí odpovědět na otázku, jaká je situace čtenářské kultury v České republice. Jaké jsou tendence. Zda lidé čtou opravdu méně, jak se tvrdí. Jaké důvody je vedou ke čtení či nečtení. Odpovědi na tyto otázky mi zčásti pomohla najít kniha „ČTENÁŘI A INTERNAUTI“, v níž literární vědec Jiří Trávníček přináší výsledky výzkumu čtenářů a čtení v České republice z roku 2009 a 2011.

2.2. Digitální revoluce

Co přinesla digitální revoluce nám lidem a jak to ovlivnilo naši čtenářskou kulturu? Najednou jsme všichni „přítomni vždy a všude“, náš volný čas je nebývale propojen s pracovní dobou a už nejsme pouzí obyvatelé země či kontinentu, nýbrž se z nás stali obyvatele kyberprostoru. Je jasné, že to vše zásadně ovlivňuje naše čtenářské návyky. 1

Nejsem ani technopesimista ani technooptimista, v této problematice zastávám metodu zlaté střední cesty. Byla bych tedy ráda, aby kromě tištěné verze časopisu existovala i jeho online verze. Aby ti čtenáři, kteří upřednostňují elektronické čtečky či prostě pohodlnější a interaktivnější získávání informací z obrazovky počítače, měli přístup k internetové verzi časopisu.

Také pozorujeme, že akceleruje zkracující tendence, které u čtenářů započaly již noviny na konci 19. století. Čteme stále kratší texty po stále kratší dobu. Odmítáme číst delší texty, přeskakujeme, těkáme a čteme povrchně a netrpělivě.

2.3. Průzkumy časopisů

- Od roku 1980 vzrostl v českém prostředí počet titulů sedmkrát.

- Téměř 9 z 10 (88%) obyvatel České republiky čte pravidelně nějaký časopis, ať už v tištěné či elektronické verzi.

- Podle kategorií je největším čtenářem časopisů žena s vysokoškolským vzděláním.

- Nejvíce čteme časopisy pro ženy (18%) - čte je každý pátý občan starší 15 let. Každý devátý (11,5%) čte časopisy sportovní a společensko-politické,  každý desátý (10,5 %) čte tzv. lifestylové časopisy, každý jedenáctý (9%) čte zájmově-profesní. Na konci pomyslného žebříčku se nachází časopisy orientované kulturně či literárně (3,5 %).

- Kulturní časopisy čtou nejvíce lidé starší 65 let, nejméně mladí lidé vě věku 15-24 let

Největšími nepřátely časopisu jsou čas a hodnoty - nedostatek času a pošramocené hodnoty - o tom výborně svědčí, ve výzkumu častokrát uvedený důvod k nezájmu o čtení - kdy lidé vysvětlují, že jsou rádi, že si večer lehnou k televizi, přečtou si nabídkové letáky řetězců a usnou. Nebo také tvrzení, že čtení „není in“. Hlavní bariérou je však čas. Tudíž priority. Neuděláme si čas na čtení. Není to v dnešní době nic důležitého. V dnešní době hypermediální nabídky je to naopak něco vyčerpávajícího a zbytečného.

2.4. Vizuální inspirace

Výběru formátu a dalších zásadních parametrů předcházelo podrobné studium podobně orientovaných časopisů a jiných tiskovin, z nichž jsem vycházela - A2, Wallpaper, Cut, Juxtapoz, Full Moon a kulturní přílohy Hospodářských novin. Jejich podrobné zkoumání pomohlo udělat si jasno v mnoha obsahových i vizuálních otázkách. Z pozitivního i negativního hodnocení jejich jednotlivých částí vzešla poměrně jasná vize konceptu mého časopisu.

3. IDEOVÝ PLÁN

Zajímalo mě, co mě dovedlo k nápadu vytvořit svůj vlastní časopis. Jsem totiž názoru, že jsme v dnešní době zahlceni informacemi. Máme přístup ke všem informacím světa a na výběr máme z neuvěřitelného množství periodik. Stejně tak jsme zahlceni věcmi a nepotřebnými produkty. Potřebovala jsem si nejdříve udělat jasno v tomto ohledu - zda má smysl „vyprodukovat“ další objekt, vlastně mnoho objektů - když vezmeme v potaz koncepci masového periodika, které by přilévalo do společnosti zahlcené informacemi další informace?

Takto jsem si tedy hned na začátku sama zkritizovala svůj nápad vytvořit časopis. Stala jsem se svým vlastním oponentem tázajícím se, zda má smysl produkovat další časopis, když jich je nadbytek. Žijeme v mediální hypernabídce. Nechtěla jsem nesmyslně plýtvat papírem, produkovat další odpadky a mařit čas svůj i jiných.

Odpověď mi poskytl průzkum několika trafik nabízejících nespočet hloupých, prázdných a esteticky pohoršujících periodik. Pohled na to množství podobných časopisů rozvíjejících mnohdy akorát lidskou hloupost, závist, negativní myšlení, snobismus a nevkus mě ujistil o správnosti mého rozhodnutí.

Bylo jasné, že bude potřeba postupovat obezřetně. Důkladně promyslet koncept, abych měla jasno, než se pustím do samotné realizace, co bych tím chtěla společnosti přinést. Bylo nutné zodpovědět si otázky typu - jaké emoce či náladu chci vyvolat, jaká bude cílová skupina, jak bych chtěla pomáhat zlepšovat kvalitu života čtenáře atd. Což mě přivedlo k diskuzím a úvahám na téma, co je v životě člověka důležité a co naopak zbytečné. Na co by se měl tedy časopis soustředit, co zdůraznit, v čem podpořit a co naopak ignorovat či na to zbytečně nepoukazovat. Přemýšlela jsem tedy, kterou část vědění a vidění světa vyberu pro cílového čtenáře.

3.1. Umění

Je zřejmě jasné, že jako studentce výtvarné tvorby, mi bylo umění vždy blízko a považuji ho za neoddělitelnou součást představ plně a bohatě prožitého života. Na kráse záleží. Jak vnitřní tak venkovní. Problém nastává, když se zapomíná na tu vnitřní, jejiž nevýhodou je, že je očím neviditelná. Tendence brát umění a krásu jenom jako duté, esteticky stimulující produkty mě znepokojují.

3.2. Design

Kromě umění a krásy v plnohodnotném slova smyslu, se v časopise chci zabývat rovněž designem, který považuji za druh užitého umění. Vše, co nás obklopuje, musel někdo vymyslet a vytvořit. Kromě přírody, která je mimochodem tím největším umělcem. Je tedy na nás, abychom rozhodovali na čem sedíme, v čem jezdíme, čím vaříme a tak dále. Tyto záležitosti se mnoha lidem zdají býti povrchní. A tak si místo dražší kvalitní věci, koupí spoustu drobnějších levnějších. Ty jsou ale ve většině případadě tak levné jenom proto, že jsou ošizené. A často by stačil k správným rozhodnutím ohledně koupi různých produktů selský rozum. Nepotřebujeme studovat všemožné testy. Je zkrátka jasné, že jogurt za pět korun nemůže být jogurtem.

Je to odvěký souboj kvality s kvantitou. Je logické, že se musíme často rozhodnout jen pro jedno.  A pokud chceme obojí, musíme si často připlatit. Někteří si přesto odmítají připustit, že nemůžou mít spoustu kvalitních věcí za málo peněz, jak jim reklamy slibují. Proč si místo pěti nekvalitních košil -  které nejsou estetický vábné, jejich trvanlivost je úsměvná, a které byly vyrobeny v Číně levnou pracovní silou - nekoupí jednu kvalitní? Proč doma nemají místo dvaceti hrnků - jen pár, které sice stály víc, ale o to větší radost přináší jejich majitelům z nich pít? Proč se u nás kvalita pizzy měří počtem ingrediencí na ni nakladených? V Itálii, odkud tento pokrm pochází, bývají na dobré pizze dvě či tři vemi kvalitní suroviny. Proč se tedy pořád snažíme kvalitu nahradit kvantitou?

Podobně mylná je v mnoha případech i interpretace slova design, které na sebe důsledkem častého užívání ve špatném kontextu navázalo mnoho negativních konotací. Design není nesmyslně předražená nablýskaná sedačka, která se nikam nehodí, je neuvěřitelně komplikovaná a má spoustu funkcí, které nikdy nevyužijeme. A přesto je takto v médiích často prezentován. Společnost zotavující se z komunismu a následného konzumního boomu tuto interpretaci velmi snadno přijala za svou. Negativní kritiky typu, že něco je moc „jednoduché“ či „obyčejné“ či „moc přírodní“, jsou jasným důkazem. A tak se ptám, co je na jednoduchosti, čistotě a obyčejnosti v našem „hyper předimenzovaném“ světě špatného?

Tím se dostávám k správnému porozumnění pojmu design, se kterým se setkáte například ve Skandinávii, kde vysvětlují důležitou úlohu designu jakožto „výroby jen potřebného množství produktů tím nejjednoduším a k přírodě nejšetrnějším způsobem, aby bylo dosaženo krásy zevnějšku a potřebných funkcí, jež doopravdy zpříjemňují            kvalitu lidského života.“ Součástí práce každého designéra by tedy mělo být také zodpovědné zvážení, zda vůbec nějaký nový předmět vyrobit.

Chtěla bych tento postoj a úhel pohledu navrhnout nezasvěceným čtenářům na zvážení. Byla bych ráda, kdyby se mi je podařilo přesvědčit, že na jednoduchosti, obyčejnosti, návratu k přírodě a řemeslu není nic špatného. Naučit je více přemýšlet o tom, co si kupují, proč si to kupují, zda to doopravdy potřebují a čemu tím přispívají či naopak ubližují.

3.3.  Kultura

Jako třetí oblast jsem zvolila kulturu. Je faktem, že kultura je jednou ze státem nejméně dotovaných oblastí. Když se začnou dělat škrty, je kultura jako první na řadě. Mnohým totiž dělá problém utrácet své peníze za „neviditelné věci“. „Co mám z toho, že jdu do divadla? Akorát utratím spoustu peněz!“ zní častá výmluva lidí, kteří byli v divadle naposledy před několika lety. Za ony peníze si přece můžou místo toho koupit něco do domu nebo něco na sebe. Můžou si koupit nějakou věc.

Naše materialismem posedlá společnost, která se domnívá, že spokojenost spočívá v nabývání majetku a jmění je zcestná. S tímto přístupem, kdy se člověk honí za věcmi, tituly, úspěchy a prestiží, nemůže nikdy docílit spokojeného klidu. Tyto atributy - pseudohodnoty jsou totiž nekonečné. Vždy můžeme vydělávat víc a mít víc. Lidem se nechce utrácet své peníze a čas za neviditelné věci. Za kulturu. Za umění. Filosofii. Hodnoty. Hltavě krmí své žaludky a oči a zapomínají, že i jejich duše potřebuje nakrmit.

1.2.4. Art de vivre

A jako poslední, neménně důležité, jsou podle mě každodenní radosti neboli po francouzsku „art de vivre“- umění radovat se z maličkostí. V mezikulturním kontextu se hned nabízí srovnání s Francií, kde si lidé užívají ranní kávu, každé jídlo, večerní cigaretu, posezení na terase a podobné záležitosti. Ráda bych trochu tohoto „umění“ přinesla k nám, kde pro mnohé jídlo znamená pouhý prostředek k potlačení hladu, vůně je projev nemužnosti a oblečení je často degradováno na pouhou látku zakrývající tělo.Problém nespočívá v penězích ani žádné finanční krizi. S trochou nadsázky si dovolím tvrdit, že i velmi chudí lidé v Indii či v jiných rozvojových zemích se mnohy oblékají mnohem lépe. Jejich různě omotané obyčejné barevné látky jsou skvostem oproti umělohmotnému překombinovanému a nevkusnému oblečení hojně nakupovanému u nás na vietnamských tržnicích. Když už lidé doopravdy nemají vkus, tak ať si chodí, v čem se jim zlíbí, ale ať se alespoň snaží podporovat místní a kvalitní výrobce místo podvodníků, kteří za honbou té nejnižší ceny podvádí a své produkty šidí.

Chtěla bych zmínit výrok jednoho olomouckého historika umění, který komentovanou výstavu k nazírání veřejnosti na soudobou architekturu, ukončil slovy, že se mu zdá, že tady žijeme v jakési neonormalizaci. Do jisté míry s ním souhlasím. Ještě pořád mírně zatuchlé postkomunistické prostředí potřebuje provětrat. Je třeba si více klást otázku „proč“, abychom odhalili všechny zautomatizované rituály a zvyklosti, které už dávno pozbyly smyslu.

4. POSTUP PRÁCE

4.1. Koncept časopisu

Tématicky zpracovává časopis oblasti - grafický a produktový design, architektura, fotografie, móda, umění, kultura a další každodenní radosti. V jednotlivých rubrikách se snažím inspirovat ukázkou tvorby většinou mladých, méně známých, ale o to zajímavějších tvůrců, myslitelů a dalších kulturních kapacit. Jako další filosofické cíle časopisu bych zmínila snahu připomínat tradiční hodnoty - kvalitní řemeslnou tvorbu, poctivost, návrat a úctu k přírodě.

4.2. Pozitivní přístup

Další věcí na zvážení byl poměr negativních a pozitivních informací. Pokud byste provedli analýzu obsahu dnešních mediálních sdělení, došli byste k velmi „negativním“ závěrům. V televizních či novinových zprávách a dalších pořadech a tiskovinách dávají přednost zprávám negativního ražení. Předpokládá se totiž že to, co je správné či v dobrém stavu je samozřejmostí. Poukazuje se jen na věci ve špatném stavu. Což zní docela logicky. Zapomínáme tak ale na lidskou psychiku, na náladu společnosti. Takto nevyváženým přídělem informací můžeme některé jedince demotivovat a frustrovat. Pokud chceme na jedince působit konstruktivně, je zapotřebí i informací pozitivních. Na to se často zapomíná. Chtěla bych obsahem časopisu lidi motivovat, nadchnout a podpořit. Negativních informací z celého světa je dostatek.

4.3. Multikulturálnost

Oslovila jsem tvůrce a myslitele jak české tak zahraniční, jelikož jsem chtěla docílit určité multikulturálnosti. Rozšířit divákovi obzory, podívat se na svět očima lidí z jeho různých koutů. Proto je také časopis v angličtině, v latině dneška. Nechtěla jsem se omezit jen na české čtenáře. Vzhledem k tomu, že časopis umělecky a kulturně překračuje hranice České republiky, přišlo mi to jako vhodné řešení. Navíc většina materiálu, který jsem získala, byla již v angličtině.

Angličtina  použitá v časopise je  poměrně jednoduchá na porozumění, tudíž i přístupná středně pokročilému znalci angličtiny v České republice. Což představuje další specifikum časopisu. Rozvíjí rovněž jazykové dovednosti. Například v severských státech kromě dětských filmů, ze zásady žádný film nedabují a mnohá periodika vychází v původním anglické nepřeložené verzi. Mají tak daleko lepší přístup k angličtině a jsou tedy připravenější „obstát“ v jiné evropské zemi. Ráda bych tímto všednějším a příjemnějším způsobem zpřístupnila angličtinu i českým čtenářům. Pohlídala jsem, aby dosahovala dostatečné úrovně, chyby byly zkontrolovány rodilým mluvčím.

4.4. Inspirace tvůrci

Výše zmíněnou inspiraci tvůrci jsem pojala jako krátký rozhovor s nimi, jejich portrét a ukázku jejich tvorby. Pokud to bylo možné, setkala jsem se s dotyčnými osobně. Sebou jsem měla diktafon a seznam předem vymyšlených otázek. Diktafon jsem zapnula, ale sešit s otázkami jsem většinou vytáhla až na konci nebo vůbec ne. Rozhovor se totiž většinou ubíral sám od sebe zajímavým směrem a bylo nesmyslné ony spontánní diskuze uměle přerušovat otázkami zkonstruovanými někdy jindy a jinde. Tato setkání a z nich plynoucí diskuze pro mne byly velmi obohacující.

Otázky v rozhovorech jsem se snažila spíše vztahovat k nim jako k obyčejným lidským bytostem, které tvoří pro radost a vycházejí při tom ze svých životních zkušeností. Odmítla jsem je „vynášet do nebes“, a v jakémsi uměleckém patosu se jich ptát na jejich “božskou inspiraci.” V tomto časopise, který má společnost motivovat a podpořit, se lidé nesmí cítit tvůrcům na míle vzdáleni. Naopak by je měli brát jako inspiraci či určitý vzor. Rovněž jsem se chtěla vyvarovat obvyklým, zaběhlým otázkám, které by byly po zásluze zodpovězeny obvyklými klišé, odpověďmi plnými prázdných slov a zautomatizováných slovních spojení.

SEZNAM OTÁZEK:

1. Co vás v poslední době nejvíce překvapilo?

2. Co považujete za svůj největší úspěch a neúspěch?

3. Jaké jste byl(a) dítě?

4. Co byste chtěl(a) dělat tento víkend?

5. Čím si obvykle děláte radost?

6. Co je vaší největší vášní a neřestí?

7. Jaký byl váš nejdivnější sen?

8. Co byste změnil(a), kdybyste mohl(a)?

9. Tak a teď můžete napsat cokoli, co byste chtěl(a).

Žádná otázka, jen volné místo na popsání.

5. SAMOTNÉ ZPRACOVÁNÍ

5.1. Rubriky

Do rubrik jsem kromě ukázek tvorby a rozhovorů zařadila i články, které s daným oborem souvisí, ale pohlížejí na něj z jiného úhlu. Čímž jsem rovněž schválně narušila jednolitou strukturu rozhovorů, fotografií a ukázek tvorby. Došlo tak k oživení a větší dynamice celého časopisu. Počínala jsem si opatrně a uváženě, aby nedošlo k nelogickým umístěním, což by mohlo mít za příčinu zmatení čtenáře. Do jednotlivých rubrik jsem zařadila různá zamyšlení, ilustrace, historická retrospektiva a další články související s tématy daných rubrik. Jednotlivé rubriky jsou odlišeny barvami.

5.2. Formát

Esteticky ideální formát odpovídající zaměření a duchu časopisu pro mne po podrobném studiu podobně orientovaných časopisů představovaly parametry 24 / 29 cm - formát blížící se A4, kratší a více „do čtverce“. Dalším krokem bylo testování, jak budou na zvoleném formátu působit články zarovnané do odstavců, jak vhodně se na něj budou umisťovat potřebné fotografie atd. To znamenalo drobnou úpravu formátu, jeho zúžení na 22,5 / 29 cm. Ten jsem po konzultaci s tiskařem ještě o 1 cm zmenšila, abych mohla tisknout více ekonomicky. Výsledný formát 21,5 / 28 cm pořád splňuje „více do čtverce“ efekt a zároveň se hodí pro zarovnání do tří sloupců o přibližné šířce 5,5 cm, což byly mé další představy o layoutu časopisu.

5.3. Obal

Obal časopis prodává, funguje podobně jako logo či dokonce reklama. Měl by vypadat dobře v regálu v trafice. 3 O tom, jak by měl vypadat obal mého časopisu, jsem dlouho přemýšlet nemusela. Prakticky každá má návštěva jakékoli trafiky mě vždy vedla k představě, jak by se mezi všemi těmi přeplácanými mnohobarevnými tituly s usmívajícími se tvářemi voskových figurín, vyjímal nějaký velmi jednoduchý až minimalistický obal. Chtěla jsem, aby působil celistvě, jako jednolitý trojrozměrný objekt, artefakt.

Tento dojem by dozajista podpořil vhodně zvolený a posléze celoplošně užitý materiál či struktura - dvě oblasti, které mě v posledních letech zajímaly a ovlivňovaly mou tvorbu. Jako možnosti jsem zvažovala i přímé užití určitého materiálu - plsti, dřeva, průhledného papíru. Nebo velmi kvalitní fotografii dané struktury či obyčejný papír jedné výrazné barvy. Nakonec jsem zvolila fotografii struktury světle modré barvy a konzis- tence připomínající hmotu či materiál, který si žije vlastním životem, dokud ho někdo nezpracuje a něco z něj nevytvoří.

Chtěla jsem se vyvarovat vykřičeným titulkům, krásným tvářím a roztomilým dětem. Nechci se čtenářem manipulovat či ho přesvědčovat. Chci, aby si chtěl časopis otevřít sám a dobrovolně. Ve výsledku je tedy obal poměrně minimalistický - jednoduchá fotografie, název časopisu MANIFIK, který je doplněn nezbytnými informacemi (obsah, vydání a cena). Minimalistickým obalem chci komunikovat filosofii celého časopisu - jednoduchost, krásu, duchovno, příklon k přírodě a materiál jako symbol návratu k poctivému řemeslu.

5.4. Typografie

„Typografie je způsob, jakým se napsané myšlence propůjčuje vizuální forma. Díky množství a rozličnosti dostupných písem může výběr prvků této vizuální formy výrazně ovlivnit čtivost myšlenky a čtenářův dojem z ní. Typografie je jedním z nejvýznamnějších prvků, které tvoří charakter a emoční vlastnosti designu.“ 4 Dala jsem si tedy na výběru vhodných písem velmi záležet, nespokojila jsem se s těmi nabízenými počítačovými programy a hledala jsem další dostupné možnosti.

Chtěla jsem najít nějaké bezserifové, geometrické, velmi jednoduché a extratenké písmo pro vzdušné, lehké titulky - to jsem našla v písmu Neou. K němu, pro nastolení dynamiky a hierarchie jsem se rozhodla použít v některých případech tučné jednoduché bezserifové písmo Alte Haas Grotesk. Tato písma tedy tvoří celkovou atmosféru časopisu. U některých specifických článků jsem využila ještě jiného písma, které se k danému tématu a vizuálu vyloženě hodilo a nijak nenarušovalo celkové ladění a styl časopisu. „Zapojení dvou a více písem okamžitě umožní vytvořit hierarchii, která orientaci v dokumentu nesmírně zjednoduší.“ 5 Pomocí různých bodových velikostí a písmových stylů jsem hierarchií naznačila různou míru důležitosti. Snažila jsem se, aby textová hierarchie časopisu nebyla moc složitá tudíž rušivá, ale aby byla zároveň zajímavá a užitečná.

Pro delší texty jsem tedy zvolila antikvovou písmovou rodinu písma Minion Pro                         a bezserifovou Myriad Pro, které se k sobě hodí. Navíc jejich bohatá nabídka řezů poskytuje flexibilitu provádět změny a zvýraznění při vytváření mnohem zajímavějšího a užitečnějšího designu při zachování klíčových vlastností písma.

V základní textech jsem použité 9bodové písmo vysázela 11,5 b velkým prokladem, aby mohly znaky „dýchat“, díky čemuž se informace snadněji čtou. Ve většině případů jsou bloky textu zarovnány na levý praporek.

5.5. Sazba fotografií, textů a jiných grafických prvků

Rozkres postavení sazby - jednoduchý zákres rozměrů sazebního obrazce a opakujících se prvků 6 (stránkové číslice, grafických prvků a záhlaví) - jsem provedla v programu Adobe InDesign.

Horní a vnější boční okraj stránek jsem udělala 1,6 cm velké, spodní okraj 1,4 cm a vnitřní 2 cm. Chtěla jsem, aby obrazy a fotografie na některých stranách šly až k jejím krajům. Bylo tedy zapotřebí tisknout na spad. Přetáhla jsem proto určité obrazové materiály 5 mm přes okraj, aby po ořezání nezbyly nežádáné bílé okraje.

Na vzorovou stránku v InDesignu jsem umístila všechny základní prvky, které se na většině stránek opakují - stránkové číslice, grafické prvky a záhlaví. To mi umožnilo je aplikovat na všechny ostatní stránky. Na některých stránkách (např. celostránkových fotografiích) bylo třeba z estetických důvodů tyto prvky poupravit či zcela vymazat.

Poté, co jsem všechen shromážděný text „nalila“ do připraveného layoutu, umístila jsem rovněž všechny obrázky a fotografie. Některé fotografie jsem pořídila sama, jiné mi byly zaslány s povolením je použít od samotných autorů. Fotografie nafocené ve fotoateliéru (př. recepty s červenou řepou) nebylo zapotřebí prakticky nijak upravovat. Mnoho jiných ale bylo nutné poupravit dle potřeb v programu Adobe Photoshop. V prvním kroku jsem vše rozhodila velmi jednoduše, velmi podobně, sledujíce základní pravidla sazby. Poté bylo zapotřebí všimnout si specifik každého textu, obrazu a pracovat s nimi tak, aby byla jejich odlišnost esteticky podtržena, ale zároveň byla zachována v rámci přehlednosti určitá ucelenost všech prvků.

Následovalo mnohé přesouvání stránek a zkoušení různých možností rozvržení obsahu na všech dvoustranách. Rozvržený časopis jsem ukazovala různým lidem, abych věděla, jak na ně dané uspořádání působí. Zda je to pro ně přehledné, pochopitelné a příjemné na čtení. Snažila jsem se všechen obsah zpracovat co nejlépe, abych docílila všech předsevzatých cílů. Abych vskutku vytvořila časopis, který jak svým obsahem tak vizuálním zpracová-ním čtenáře inspiruje, povzbudí a nadchne.

6. SEBEHODNOCENÍ

Chtěla jsem, aby cesta byla cíl. Aby všechna setkání, z nich vzešlé diskuze, pořízené rozhovory, fotografie, ilustrace a cesty za nimi byly obohacující. A byly. Na počátku jsem stála před velkým neznámem, s růžovými brýlemi na očích. To bylo dobře, protože kdybych je neměla, možná bych se do tak složitého a náročného procesu nikdy nepustila. Postupně jsem rozkrývala, co vše vytvoření časopisu obnáší - spoustu přemýšlení a filosofování o čem by měl vlastně měl být, hledání dostatečně zajímavých témat, rozhovory s umělci, focení, grafické zpracování, technická omezení tisku, lepší porozumnění knižní vazbě a tak dále. Dokonce mě časopis přiměl upéct dort či zazvonit na neznámého souseda. Snažila jsem si užít každý sebemenší krok na cestě k vysněnému časopisu. Jsem totiž toho názoru, že když si užijete i onu zdlouhavou náročnou cestu, je to na výsledku vidět. Z uměleckých a jiných děl jde cítit, jaké to asi muselo být něco takového vytvořit, což ovlivňuje, jak se to pak divákovi líbí.

Za pochodu jsem se naučila spoustu nových věcí, poznala spoustu zajímavých lidí, vedla nespočet inspirujících rozhovorů, navštívila mnoho krásných míst a zdokonalila se v práci s grafickými programy a s fotografickým přístrojem. Na konci této cesty stojí objekt, který je výsledkem celého tohoto dlouhého procesu. Jako by to byla část mě, více než půl roku mého života. Dokončit časopis bylo skoro jako porodit dítě. Vlastně mě i mrzí, že již brzy bude po všem. Snad se najde důvod v tom pokračovat.


Zobrazeno 2840 krát
Naposledy upraveno: út., 2. prosinec 2014 21:43
Pro psaní komentářů se přihlaste