Petra Plevová Češi toho o akademickém sportu vědí málo. Na vině jsou podle sportovců i jejich trenérů většinová média a obecný nezájem společnosti o sportovní výkony mladých akademiků. „Sportování vysokoškoláků není pro noviny dostatečně atraktivní téma, akademický sport jim prodejnost nezaručí,“ tvrdí předseda České asociace univerzitního sportu František Dvořák, podle kterého je česká mediální sféra doslova eticky pokleslá. Student a vysokoškolský sportovec Jiří Korec ale oponuje. „Je jen málo sportovců, kteří studují univerzitu a k tomu jsou ve svém sportu natolik úspěšní, aby o ně česká média zavadila,“ říká student.
Akademičtí sportovci své místo v médiích dosud nemají
Česká média prezentují jen většinové sporty. Kromě fotbalu či hokeje mohou o pozornost bojovat také méně známé sporty s úspěšným českým zastoupením. Vysokoškolští sportovci se však do většinových médií dostanou jen výjimečně. Jeden příklad za všechny, student Univerzity Palackého v Olomouci Aleš Novák se v prosinci loňského roku objevil v regionálních médiích díky dosažení světového rekordu ve šplhu. „Olympijský šplh se u nás konečně začíná dostávat do povědomí veřejnosti, snad i díky tomuhle rekordu,“ doufá samotný Novák.
Nepříliš valně vidí trenéři i samotní studenti obecně zájem české populace o akademický sport. „Běžná sportovní veřejnost se o univerzitní sport vůbec nezajímá,“ říká trenérka gymnastiky a aerobicku z Katedry tělesné výchovy PedF UK Jana Hájková. „Vysokoškolský sport je záležitostí, která je doslova na okraji zájmu nejen společnosti, ale i samotných vysokých škol a studentů vůbec. Jedno jde ruku v ruce s druhým, pokud se začne zajímat veřejnost, bude pro školy i studenty sport dobrou reklamou,“ rozvádí své hodnocení vedoucí sekce tělesné kultury Fakulty managementu VŠE v Jindřichově Hradci Pavel Král.
Sportovní veřejnost háže akademiky do jednoho pytle se sportovci-nestudenty
Podle studenta a reprezentanta na akademických soutěžích Jiřího Korce nerozlišuje společnost sportovce podle toho, zda studuje vysokou školu nebo ne. „Pro českou populaci je hlavní úspěch a všechno kolem je lidem úplně jedno. Podle mě převážná většina Čechů ani neví, že tady nějaký akademický sport je,“ říká Korec. S jeho myšlenkou souhlasí i studentka FTK UP v Olomouci Jana Šalbabová. „Společnost akademické sportovce vnímá úplně stejně jako jiné sportovce. Nemyslím si, že by to lidi nějak rozlišovali a porovnávali,“ svěřila se se svým pohledem na věc vysokoškolačka.
Studenti nebodují jen na akademických soutěžích
Univerzitní sport však neznamená jen reprezentaci školy na akademických soutěžích. Řada sportovních oddílů se sice pojí se jménem univerzity, nicméně jejich sportovci se perou o vítězství s ostatními závodníky svého odvětví, kteří univerzitu nestudují. „Většina gymnastů v našem oddíle jsou studenti Univerzity Palackého. Přestože jsou vytíženi studiem, do Olomouce dojíždí a musí skloubit trénink se školou, na závodech dokážou porážet členy klasických gymnastických oddílů,“ zdůraznila vedoucí oddílu gymnastiky SK UP Olomouc Martina Poláková.
Podobně také olomoucký oddíl badmintonu doslova zachraňují hráči z řad vysokoškoláků. „Opory družstva doplňují hostující studenti, jsme na nich do jisté míry závislí,“ přiznal vedoucí mládeže a jeden z hráčů oddílu SKUP Olomouc Jan Říha. Přesto se o závodících studentech hovoří pouze ve spojitosti s oddílem, ne proto, že jsou úspěšní jako vysokoškoláci.
„Samotný akademický sport není totiž pro diváky tak atraktivní, jako sport profesionální. Ale úroveň je minimálně srovnatelná. Příkladem může být třeba letošní americký halový univerzitní šampionát v atletice. Ve víceboji vyhrál student takovým výkonem, že by vyhrál i na mistrovství světa v atletice,“ srovnal úroveň akademických a ne-akademických sportovců student a reprezentant na vysokoškolských závodech Tomáš Valentík. Právě americký vysokoškolský sport je ale trochu jiná kategorie akademického sportování.
V USA chodí na vysokoškolské zápasy tisícovky lidí
Ve Spojených státech je univerzitní sport opravdovým společenským fenoménem. „Univerzitní soutěže navštěvují tisíce studentů, ale také neakademická veřejnost. Zápasy amerického fotbalu sleduje často více jak sto tisíc fanoušků, na univerzitní basketbalové zápasy chodí přes dvacet tisíc lidí,“ potvrdil generální sekretář Americké federace univerzitního sportu Stan Brassie.
Kromě toho přenáší zápasy televize, na vysílání akademických soutěží jsou ročně vyčleněny miliony dolarů. „Trénuju basketbal a při srovnání se situací v USA si můžu zajít pro kapesník. U nás jednoznačně chybí vstupy na utkání nebo závody, nedostatek sportovišť, navíc u nás není nijak živena tradice akademického sportu,“ postěžoval si předseda oddílu basketbalu Ústavu tělesné výchovy a sportu ČVUT v Praze Antonín Ludvík. Dalším velmi výrazným rozdílem je způsob finančního ohodnocení studentů.
Američtí sportovci totiž dostávají ke studiu tzv. sportovní stipendium. „Finance, které jsou studentům poskytovány, využívají pro zaplacení školného, knih, ubytování a jídla, jsou tímto způsobem v podstatě placeni. Na oplátku reprezentují svoji školu na meziuniverzitních soutěžích,“ vysvětlil Brassie.
Českému akademickému sportu chybí peníze i motivace studentů
O něčem podobném si mohou čeští studenti jenom nechat zdát. „S určitou finanční motivací se jinak trénuje a závodí,“ podotýká student Jiří Korec. Právě peníze jsou však tím, co v českém akademickém sportu chybí. „Jsou potřeba zejména finance, ale také jasná koncepce, strategie, dobrý marketing a schopní lidé, kteří by byli ochotní pro vysokoškolský sport pracovat,“ myslí si Pavel Král. Českým studentům chybí také jistá tradice v bojích o akademické tituly.
Přestože univerzitní sportování funguje organizovaně už sto let, vysokoškoláci v sobě nemají zakódováno ono americké vlastenectví, přenesené i do oblasti akademického sportu. „Jsou sporty, kde má závodění úroveň a člověk si může reprezentace cenit. Na druhou stranu, když garanti některých sportů sami pořádně neví, co a jak, tak mi to připadá spíš směšné,“ říká student Tomáš Valentík, který svým názorem shrnuje postoj více vysokoškoláků. „Akademičky jsou na nízké úrovni, navíc hodnocení za účast nebo výhru není nejlepší,“ doplňuje Jana Šalbabová.
Oslavy výročí jako impuls k propagaci univerzitního sportu
Naopak univerzitní trenéři jsou přesvědčeni o zájmu ze strany studentstva. „Reprezentovat školu mohou i studenti nižší výkonnostní úrovně, ti to pak berou jako velkou prestiž,“ tvrdí trenérka Hájková. Prestižně chápou studenti obecně celé univerzitní sportování, to je názor šéfa nejvyšší instance akademického sportu u nás. „Studenti se radují z vítězství více jak profesionálové, akorát se o tom neví,“ dodává předseda České asociace univerzitního sportu Dvořák. Vrací se tak na začátek začarovaného kruhu nazvaného „fenomén“ českého akademického sportu.
Sportovci z řad studentů tady jsou, získávají tituly a medaile, reprezentují svou školu, nicméně česká veřejnost o tom nemá tušení. Otázkou je, kde vzít impuls ke změně a jak současnou situaci řešit. Jistou průlomovou akcí do nevědomosti společnosti mají být právě oslavy stého výročí fungování akademického sportu u nás.
(2) „Akademický sport má úroveň, ale média nezajímá,“ říká předseda ČAUS František Dvořák
Český vysokoškolský sport slaví v letošním roce 100. výročí. „Od samých začátků se účastníme mezinárodních soutěží a získáváme vynikající umístění,“ tvrdí předseda České asociace univerzitního sportu (ČAUS) František Dvořák. Přesto se vysokoškolské sportování potýká s nízkou finanční podporou a nezájmem tuzemských médií.
Pokud byste měl porovnat vysokoškolské sportování s turnaji či závody „ne-akademickými“, jaká je úroveň univerzitních soutěží?
Český vysokoškolský sport je stavovskou záležitostí, registrovaní členové ČAUS jsou studenty či zaměstnanci univerzit. Specifických soutěží typu „Sportovní přebory vysokých škol“ se mohou zúčastnit jen vysokoškoláci a jsou určeny pro veškeré studentstvo, tedy i pro to neorganizované. Tomu odpovídá i sportovní a výsledková úroveň. Nicméně i těchto soutěží se zúčastňuje řada vrcholových sportovců a reprezentantů.
Jak je na tom akademický sport opět v porovnání s „ne-akademickým“ z hlediska financování?
Financování je velmi skromné, až symbolické. Bohužel ministerstvo školství stále nechápe, že univerzitní sport je jeho rezortem, stejně jako například sport v armádě nebo policii. Je to jednoznačně nepochopení ministerstva a příslušného náměstka pro vysoké školy a vědu.
Vy jste však přesvědčeni, že současný univerzitní sport hraje nezastupitelnou roli ve sportovním i občanském prostředí naší země. Akademický sport však u nás není masově sledován.
Vysokoškolský sport hraje nezastupitelnou roli pro významnou intelektuální komunitu studentů, budoucích manažerů, lékařů, politiků, státníků či umělců. Formuje jejich fyzickou kondici, ale i morálně volní vlastnosti prostřednictvím sportu. To, že není masově sledován, je problém jiný. Je to důsledek naší eticky pokleslé mediální sféry.
Není ve vašich silách akademický sport do médií dostat?
O medializaci se snažím po celou dobu, co pracuji ve vysokoškolském sportu. Je to tak, jak mi kdysi sdělil nestor sportovní žurnalistiky Václav Pacina. Naše činnost a výsledky noviny prodejnými nedělají. Komplexní oslavy sta let trvání českého vysokoškolského sportu mají být dalším pokusem rozpohybovat občanstvo a pokleslou žurnalistiku i k tématům a faktům bohulibým a společnosti prospěšným.
Média podle vás o univerzitní sportování zájem nejeví, jak jsou na tom se zájmem samotní sportovci z řad studentů?
Studenti chápou reprezentaci své univerzity velmi prestižně, váží si jí a radují se z vítězství více jak sportovní profesionálové. Akorát se o tom neví. Stejně tak se neví, že ČAUS má třicet tisíc registrovaných členů z téměř padesátky sportovních klubů a že se závodí ve více jak čtyřiceti sportech.
Kolik z těchto studentů pokračuje po dokončení studia v profesionálním sportu?
Nemůžu odpovědět konkrétním číslem, nicméně pokračují tak, jak to v běžném sportovním životě je. Musí se rozhodnout, zda začnou pracovat ve vystudovaném oboru nebo zda budou dál sportovat.
Letošní rok je pro akademický sport ve znamení stého výročí založení, jaký plánujete program oslav?
Hlavní oslavy a jakési vyvrcholení celoročních příprav je naplánováno na 8. června, kdy se uskuteční slavnostní zasedání ČAUS za účasti prezidenta Václava Klause, předsedy senátu Přemysla Sobotky, ministryně školství Miroslavy Kopicové a také představitelů Mezinárodní federace univerzitního sportu (FISU) a Evropské asociace univerzitního sportu (EUSA). K tomuto zasedání také vydáme reprezentativní publikaci nazvanou „100 let českého vysokoškolského sportu“.
V podstatě celý červen bude měsícem univerzitního sportu, chystají se také České akademické hry ve více jak třiceti sportovních odvětvích.
Hry se v tuto dubu konají každoročně, stejně jako každý rok pořádáme akademická mistrovství. Co se týče Českých akademických her, tak letos máme už devátý ročník a startovat na něm bude tradičně okolo dvou a půl tisíce studentů. Kromě toho se letos uskuteční také 54. ročník Sportovních přeborů vysokých škol.
Sto let fungování už je dostatečně dlouhá doba ke zhodnocení. Na jakou úroveň se tedy za tu dobu český akademický sport dostal?
Vysokoškolský sport je u nás na vysoké úrovni. Jsme jedním ze zakládajících členů FISU i EUSA. Od samých začátků mezinárodních soutěží jsme se také zúčastňovali univerziád a akademických mistrovství světa, na nichž jsme získávali četná vítězství a vynikající umístění. Tuto úroveň si udržujeme dodnes.
Zvyšuje studentovi účast na akademických soutěžích šanci dostat se do reprezentace?
Vysokoškoláci byli a jsou nedílnou součástí státních reprezentačních družstev. K tomu účelu bylo také v rezortu školství zřízeno Vysokoškolské sportovní centrum, aby bylo umožněno vynikajícím sportovcům z řad studentů vrcholově trénovat, závodit a zároveň studovat. Protože je ČAUS členem Českého svazu tělesné výchovy i Českého olympijského výboru, jsou univerziády i akademická mistrovství světa podporovány a financovány státem jako nedílná součást státní sportovní reprezentace.
(3) Výročí 100 let VŠ sportu: Studenty nezastavila válka ani totalita
Přesně sto let letos uplynulo od založení prvního vysokoškolského sportovního spolku. Sportovci přežili dvě světové války i komunististickou vládu.
Právě v těchto obdobích zakoušel vysokoškolský sport nejvíce. V průběhu druhé světové války muselo po uzavření vysokých škol také tehdejších 500 sportovních oddílů o sedmi tisících studentech nastoupit na nucenou pauzu. Svou pozici si akademický sport musel těžce udržovat i během čtyřiceti let komunismu zvláště poté, co v roce 1968 odmítli akademici nastoupit k utkání se sportovci Sovětského svazu. „Přesto na všech vysokých školách fungovaly tělovýchovné jednoty a velké množství studentů se dostalo do československé reprezentace,“ řekl současný předseda České asociace univerzitního sportu (ČAUS) František Dvořák.
Během jediného roku závodilo více jak 150 studentů
Historie vysokoškolského sportu se začala psát v roce 1910, kdy lektor tělocviku a sportovních her František Smotlacha založil první akademický spolek v Česku pod názvem „Vysokoškolský spolek pro tělocvik a sport, hry a skauting“. „Právě tento čin byl prvním krůčkem k další existenci akademického sportu. Jen v prvním roce fungování mezi sebou soutěžilo přes sto padesát studentů v deseti sportovních odvětvích, o čtyři roky později se počet sportovců zdvojnásobil,“ potvrdil Dvořák.
Čeští vysokoškoláci se zúčastnili prvních Světových akademických her v roce 1923, nejlepší sportovci se pak pravidelně účastnili mezinárodních soutěží. Tehdejší Československo bylo čtvrtou zemí světa, ve které se akademický sport zakotvil. Po roce 1989 a zejména vzniku samostatné České republiky se začala psát nová etapa akademického sportu navazující na ideu zakladatele Františka Smotlachy. „Naším cílem je především pečovat o tělovýchovu a sport na vysokých školách, o sportovní vyžití celé akademické obce. Důležité je také propojení kateder tělesné výchovy a sportu s vysokoškolskými sportovními kluby,“ vyjmenoval Dvořák. Neméně důležitou ideou je také příprava akademické a státní reprezentace.
V roce 2012 přijedou do Česka florbalisti a golfisti
Od rozdělení Československa se u nás pořádalo už osm akademických mistrovství světa, a to v badmintonu, vodním slalomu, tristlonu, judu, squashi, sportovní střelbě, orientačním běhu a baseballu. „Za dva roky budeme organizovat florbalové a golfové mistrovství,“ dodal Dvořák. V současné době eviduje ČAUS přesně 29 648 členů v šestačtyřiceti sportovních klubech a akademičtí sportovci mezi sebou bojují ve více jak čtyřiceti sportech.
(4) Kromě sportovního úspěchu je lidem všechno jedno
Závodí za svou školu na akademických mistrovstvích ve sportovní gymnastice, úrovní univerzitního sportování ale nadšen není. „Převážná většina Čechů ani neví, že tady nějaký akademický sport je,“ říká třiadvacetiletý student biomedicínského inženýrství na ČVUT v Praze Jiří Korec.
Zúčastnil jste se závodů reprezentačních i akademických, co pro vás znamená reprezentovat univerzitu?
Já jsem typ člověka, který je povahově vlastenec. Ať už reprezentuju Českou republiku nebo svou školu, tak je v tom pro mě jistá prestiž. Nejvýše stojí samozřejmě reprezentace Česka, závodění za školu řadím na stejnou příčku jako reprezentaci svého klubu.
Na jaké úrovni je podle vás český akademický sport?
Podle mě nemá zrovna velkou úroveň. Je to hodně ovlivněno tím, že většina vrcholových sportovců je zaneprázdněna tréninkem, po střední škole se věnuje už jen sportu a na vysokou školu nejde vůbec.
Dalo by se pro univerzitní sport u nás použít slovní spojení „společenský fenomén“?
To rozhodně ne. Myslím, že převážná většina Čechů ani neví, že tady nějaký akademický sport je. Společnost totiž bere sportovce podle jeho výkonů a absolutně neřeší, zda studuje vysokou školu nebo ne. Pro českou populaci je hlavní úspěch a všechno kolem je lidem úplně jedno.
Chybí sportovcům podpora ze strany médií, která o vysokoškolský sport v podstatě nezavadí?
Obávám se, že ono často není co prezentovat. Je málo sportovců, kteří studují univerzitu a k tomu jsou ve svém sportu natolik úspěšní, aby o ně česká média zavadila. Předmětem zájmu je převážně fotbal, hokej, pak něco málo z míčových her a skandály. Je to smutné, ale je to tak. Kdyby Martina Sáblíková nebo Aleš Valenta nevyhráli olympijské hry, tak by o jejich disciplíny média ani nezavadila.
Jiná situace je ve Spojených státech amerických, kde je univerzitní sport obrovsky divácky sledovaný. Co u nás chybí, aby se situace americkému modelu přiblížila?
Podle mě se tato prostředí nedají srovnávat. Američani mají jinou mentalitu a celý systém je postaven úplně jinak, než u nás. V USA sportovec, který studuje na univerzitě, dostává sportovní stipendium. Stipendiem pokryje náklady na školné a další výdaje, něco mu ještě zbyde. Člověk tak má ke sportování také určitou finanční motivaci. To se pak jinak trénuje a závodí.
(5) Vysokoškolský sport v USA: Studenti dostávají sportovní stipendium, jejich zápasy sledují tisíce lidí
Komentátor hlásí vyprodáno, hala bouří, roztleskávačky mávají americkou vlajkou. Dvacet tisíc fanoušků vítá na hřišti svůj tým v bílých dresech. V dresech univerzitního basketbalového družstva.
Na zápasy vysokoškolských sportovních týmů chodí pravidelně desetitisíce lidí. Studenti reprezentující svou školu na nejvyšší úrovni dostávají tzv. sportovní stipendia. Elitní soutěže, tedy první divize meziuniverzitního sportu, se účastní osmdesát tisíc vysokoškoláků 120 největších univerzit z celkových více jak dvou tisícovek amerických vysokých škol. „Meziuniverzitní sportovci jsou studenti, jejichž výkonnost je vyšší a soutěží se stejně nadanými vysokoškoláky z dalších univerzit ve více jak dvaceti sportovních odvětvích,“ uvedl generální sekretář Americké federace univerzitního sportu Stan Brassie. Většina univerzit v regionu se přitom spojuje a vytváří ligu nebo konferenci, v níž jednotlivé týmy hrají mezi sebou navzájem.
Právě prvodivizní akademický sport je tím, o kterém se ve světě nejvíce mluví. „Většina studentů dostává stipendium, kterým jsou do jisté míry placeni. Žádný ze sportovců reprezentující univerzitu totiž nesmí být profesionálním sportovcem,“ doplnil Brassie. Zápasy elitních univerzitních sportovců jsou navštěvovány ve velkém nejen studenty, ale také veřejností. „Lidé berou zápasy mnohdy jako společenskou událost, kde se sejdou s přáteli často i hodiny před samotným začátkem,“ popisuje Brassie.
Na basketbalové zápasy univerzitních týmů chodí okolo dvaceti tisíc fanoušků, americký fotbal sleduje často i více jak sto tisíc lidí. Kromě toho je řada zápasů první divize také vysílána televizí. „Na tyto programy padnou ze sportovního rozpočtu televize miliony dolarů ročně. Kromě toho se o akademických sportovcích také píše v novinách i na internetu ve velkém,“ objasnil Brassie, podle něhož však pouhé tři procenta vysokoškolských sportovců pokračují po ukončení studia jako profesionálové. „Ti šťastlivci, kteří se však profesionálním sportovcem stanou, podepisují smlouvy v hodnotě milionů dolarů,“ dodal.
Americký univerzitní sport však netvoří jen elitní meziuniverzitní sportovci, naopak velká většina vysokoškoláků sportuje na nižších úrovních. Složitost amerického systému jen dokazuje důležitost univerzitního sportu ve společnosti. Zmiňovaný prvodivizní sport je jen jedním ze tří výkonnostně rozlišených divizí. „První divize je tedy jakousi top soutěží největších univerzit, do druhé divize spadá většina středně velkých škol a třetí divize patří především menším univerzitám, které však mají co do počtu sportovců největší zastoupení,“ vysvětlil Brassie.
Kromě meziuniverzitního sportu rozděleného do tří zmíněných divizí však na amerických univerzitách funguje také rekreační a klubový sport, jakási obdoba našich volitelných sportovních předmětů, a tělesná výchova, která je určená pro běžné studenty-nesportovce.
(6) Světový rekordman Novák trénoval dvakrát víc, než ostatní
Univerzita Palackého má mezi svými studenty světového rekordmana. Gymnasta Aleš Novák překonal na prosincovém mistrovství ČR pětivteřinovou hranici, když na osmimetrové lano vyšplhal přesně za 4,87 sekundy.
Co říkáte na svůj výkon s časovým odstupem?
Je to už nějaká doba, nicméně já si pořád v hlavě promítám, jak je možné, že se hranice šplhu dostala pod pět vteřin. A mým přičiněním. Po pravdě, vždycky jsem říkal svým známým a kamarádům, že tato hranice není v lidských možnostech. Dnes už vím, že jsem se mýlil.
Čekal jste, že byste světový rekord mohl pokořit?
Svůj vlastní rekord, který jsem vytvořil vloni v hodnotě 5,3 sekundy na Memoriálu Bedřicha Šupčíka, jsem považoval za překonatelný. Celou přípravu na mistrovství republiky jsem tedy zaměřil na jeho překonání. Ale má výkonnost se držela delší dobu ve stejné rovině, tak jsem se rozhodl pro změnu techniky. Ta spočívala ve zkrácení počtu hmatů z dvanácti na jedenáct, a tím zrychlení jednotlivých pokusů.
A triumf byl na světě! Troufnete si tento čas ještě snížit?
Nad touto otázkou jsem se již několikrát zamýšlel. Pokaždé jsem si přehrál v hlavě svůj dosavadní nejlepší pokus a snažil se tam najít nějaká slabá místa, na kterých by se dalo pracovat. Když jsem si po mistrovství republiky analyzoval svůj pokus, usoudil jsem, že by mohla být teoretická možnost zlepšení dosavadního maxima. Je tedy potřeba do následujícho tréninku zařadit ty prvky, ke kterým jsem se před mistrovstvím nedostal. Jestliže budu dodržovat důležité tréninkové zásady, je zde reálná šance na zlepšení.
Platí ve vašem případě, že kdo chce být nejlepší, musí trénovat dvakrát tolik, než ostatní?
V mých šplhačských začátcích jsem trénoval skutečně dvakrát více než ostatní. Trénink jsem měl pět až šestkrát týdně, běžně jsem šplhal i dvacet osmimetrových lan. Tomu trénování vděčím za svůj lezecký styl a silovou vytrvalost, která je nezbytným předpokladem k úspěchu v závodech. V současné době převládá kvalita nad kvantitou. Základem zůstavá šplh, k němu přidávám trénink v posilovně a kardio trénink. Trénuju v průměru čtyřikrát týdně. Samozřejmostí je také dodržování životosprávy.
Jak jste se ke šplhu dostal, jak dlouho závodíte?
Od svých šesti let dělám sportovní gymnastiku, kde byl šplh v tréninku samozřejmostí. Právě gymnastika mi dala vynikající základ pro šplh. V patnácti letech jsem se bez jakékoli speciální přípravy zúčastnil svého prvního oficiálního závodu ve šplhu na laně. Vůbec jsem nepředpokládal, že u tohoto sportu zůstanu. Ve výsledkové listině jsem byl totiž spíše na konci startovního pole. Do dalšího tréninku mě vedla zvědavost, na jaký čas bych byl schopen se dostat, kdybych v tréninku soustavněji pracoval. A to mi vydrželo až do dnes.
Co je vůbec na šplhu nejtěžší?
Začátečníkům obvykle nejvíce vadí, že je šplh vcelku bolestivá záležitost, zvláště pro dlaně skutečně je. I díky tomu většina z nich ještě než začne, tak skončí. Jestliže člověk vydrží, čeká ho šplh, posilování s vlastním tělem, tedy kliky, shyby, sed leh, posilovna a později již dlouho očekávané zlepšení a radost z tréninku. Podle mého je tedy nejdůležitější vytrvalost, houževnatost a vůle do tréninku. První měsíce jsou to bolavé tréninky, poté se tělo adaptuje na zátěž a všechno se zlepší.
Jak je na tom obecně český šplh ve srovnání se zahraničím?
Olympijský šplh je na cestě rozvoje, v České republice se dle mého názoru začíná dostávat do povědomí veřejnosti. Šplh je u nás zařazen pod českou gymnastikou federaci. Co se týče zahraničních kontaktů, tak ty se bohužel až na pár výjimek nepodařilo navázat. Doufám, že se tato situace do budoucna zlepší a budeme mít možnost se tak pravidelně účastnit mezinárodních závodů, či dokonce mistrovství Evropy nebo světa.
Šplh už téměř osmdesát let není olympijským sportem, jaká je podle vás šance, že se na olympiádu vrátí?
Velmi rád bych byl optimistou, ale nejsem se jist, jestli se této události vůbec někdy dočkáme. Jestli ano, tak se toho už má generace nezúčastní. V současné době chybí šplhu vůbec zahraniční a mezinárodní soutěže, kterých by se mohli čeští lezci zúčastnit a změřit síly s ostatními.
Jaké jsou kromě rekordního času vaše největší úspěchy?
Co se týče soutěží olympijského šplhu, tak jsem několikrát vyhrál mistrovství republiky a mám zlato z mezinárodního závodu v Lyonu na patnácti a dvaceti metrových distancích. V soutěži teamgym jsem se pak zúčastnil mistrovství Evropy v roce 2007.
Máte nějaký svůj sportovní vzor?
Je hodně sportovnich osobností, které obdivuju za to, co ve sportu dokázali, ale nedá se říct, že by se jednalo o sportovní vzory.
Studujete vysokou školu a k tomu i pracujete, jak všechno zvládáte s tréninkem?
Studuju čtvrtým rokem na fakultě tělesné kultury obor aplikovaná tělesná výchova. V současné době jsem studentem kombinovaného studia, tudíž můžu současně ještě učit na VOŠ a SPŠe v Olomouci a věnovat se tréninku.
(7) Skočil 6,71 metrů a vybojoval akademické zlato
K překonání světového rekordu mu chybí více jak dva metry, na akademické zlato však skok dlouhý 6,71 metrů stačil. Dvacetiletý student Tělesné výchovy a sportu FTK UP v Olomouci Robert Novotný si na Akademickém mistrovství republiky v halové atletice vyskákal vítězství.
Jak moc si ceníte prvního místa?
Samozřejmě mám z toho pořád ohromnou radost. Konečně jsem trochu prodal to, že se skoro každý den dřu na trénincích. I když jako nějak ohromný úspěch to zase nevidím. Halové akademické MČR se koná podle mě trochu v nešťastném termínu. Pravá halová atletická sezóna pořádně ještě nezačne, takže většina atletů to jde buď z plného tréninku, nebo se nezúčastní vůbec.
Byl to náročný závod?
Bylo to hodně těžké. Z Olomouce jsme do Prahy odjížděli v den závodu brzo ráno. Zrovna ale byla na dálnici sněhová kalamita, takže jsme do Prahy přijeli s ohromným zpožděním. Obvykle potřebuju jenom na rozcvičení a rozměření rozběhu padesát minut. Teď jsem to musel i s převlečením stihnout za půl hodiny. Taky se to hned projevilo, nebyl jsem vůbec rozběhaný a první dva pokusy byly přešlapy.
Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Už jsem byl celkem zoufalý, ještě když jsem viděl, že se nikomu moc nedaří a na medaili stačilo celkem málo. Naštěstí jsem to v třetím pokusu trefil a bylo z toho těch 6,71 metrů. Pak se otočilo na poslední čtvrtý pokus pořadí a já už jenom čekal, jestli se někdo nezlepší. Nikdo se zlepšit nedokázal a mohl jsem oslavovat.
Jaká je konkurence mezi ostatními studenty atlety?
Na Univerzitě Palackého studuje několik vynikajících atletů, zejména desetibojaři Marek Ošmera a Petr Zelinka. Skoro denně se potkáváme na stadionu. Na Akademičkách šli mimo jiné taky zrovna dálku, takže jsme se pěkně hecovali.
Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?
Řekl bych, že právě tyhle Akademičky.
Kromě dálky taky běháte, co vás baví víc?
Rozhodně dálka. I když s dálkou je sprint taky úzce spojený, ale tolik mě nebaví.
Jak vnímáte akademická mistrovství a sportování za svou školu vůbec?
Je to dobrá příležitost ukázat se. Spíše to ale beru jako setkání s kamarády, sportovci, co studují taky někde na výšce.
Na jaké úrovni je podle vás náš univerzitní sport?
Tak tohle ještě nedokážu objektivně posoudit. Ale když se každoročně pořádají akademická mistrovství a akademické hry ve spoustě sportovních odvětví, tak nejspíš dobře.
Dá se skloubit sportování se studiem?
Úplně podle mých představ to nejde. Atletika mi zabírá hodně volného času. Ještě když studuju na FTK, tak jsem už přes den po všem tom sportování unavený a to mě ještě odpoledne čeká trénink.
Máte nějaký opravdu silný sportovní zážitek?
Je jich spoustu. Největšími zážitky pro mě bývá, když si můžu zazávodit s borci, co už toho v atletice hodně dokázali. Závodil jsem například s olympioniky Štěpánem Wagnerem a Janem Kudličkou. Jednou jsem dokonce potkal na startu olympijského vítěze v desetiboji Roberta Změlíka.
