čt., 9. duben 2015 17:36

Sociální pomoc poskytovaná lidem bez domova v Olomouci

Samostatný projekt zdravotně-sociální/psaná žurnalistika. 

Sociální pomoc v praxi aneb Na jeden den dobrovolníkem

Tři dobrovolníci už jsou připraveni v malé kuchyňce v prostorách Charity Olomouc na Wurmově ulici, krájí chléb u nerezového stolu a začínají mazat první krajíce. Přivítám se s nimi a navzájem se seznámíme a pak se i já zapojím do práce, která začíná přibližně v jedenáct hodin dopoledne.

Lančmítová pomazánka je už dávno hotová, stačí ji namazat, slepit krajíce a rozdělit je do sáčků, které se pak budou vydávat lidem bez domova, kteří dnes přijdou. Ačkoliv to zní jednoduše, občas musíme přemýšlet, jak chleby rozdělit, aby byly porce přibližně stejné, a náhodou nedošlo ke konfliktu kvůli tomu, že někdo dostal víc. „Dávám dva velké nebo jeden velký a dva menší,“ vysvětluje dobrovolnice Ivona Syrová, která studuje antropologii a sociologii, svůj systém a balí svačiny do sáčků, které od ní přebírá Zuzana a rovná je do bedýnky, přičemž je počítá.

Sešla se tu opravdu různorodá skupina. Nejstarší dobrovolnice Zuzana Korcová v Charitě vypomáhá už tři roky, má nejvíce zkušeností a tak trochu organizuje naši činnost. Naopak Petr Spurný je zde poprvé a zpočátku působí trochu zakřiknutě. K mému velkému překvapení je to právě on, kdo mi ukazuje, kde najdu nůž, ačkoliv to sám zjistil teprve před pár minutami: „Byla to první věc, kterou jsem se dozvěděl, když jsem dnes přišel,“ směje se a pouští mě ke stolu, abych mohla pomoct s mazáním.

Střídáme se v mazání a balíčkování, aby práce ubíhala od ruky a na stole se nám nehromadily hotové svačiny. Musíme namazat minimálně šedesát balíčků, ale je těžké odhadnout, kolik klientů dnes dorazí. Dozvídám se, že účast je pokaždé jiná a sychravé počasí a drobné mrholení by prý mohlo některé lidi odradit. „Přijít může kdokoliv, kdo žije na ulici, ale většinou sem chodí klienti Charity, protože ti o této službě vědí,“ vysvětluje Zuzana.

„Představte si, že bychom ten chleba museli krájet v ruce,“ říká Ivona se smíchem, když nám hotové balíčky rychle přibývají. Ivona dává další bochník do velkého kráječe, který ho nařeže celý najednou a ušetří tak spoustu práce. Občas nám zbude jeden krajíc, ke kterému musíme najít podobně velký z jiného bochníku.

Zatímco krajíce ubývají rychle a každou chvíli je potřeba nakrájet nový bochník, pomazánky je neustále dost a to musí se spotřebovat všechna. „Abychom pak nemuseli rozdělávat balíčky a přimazávat pomazánku. To bychom pak byli jako Mr. Bean, když byl v restauraci a schovával tatarák všude možně,“ směje se Petr, který už se otrkal.

Během přípravy jídla máme čas si popovídat a já tak zjišťuji, co koho vedlo k tomu stát se dobrovolníkem v charitě.

 „Dneska jsem tu poprvé s tím, že si vyzkouším výdej jídla a pak uvidím, jestli se mi otevře i nějaká další možnost zkusit si i jiné aktivity. Chtěl jsem si to vyzkoušet a chtěl jsem vědět, jak charita funguje a které služby poskytuje. Také jsem se chtěl setkat s klienty a dozvědět se, proč jsou tady,“ říká Petr o své motivaci, proč si šel vyzkoušet dobrovolnictví. Ačkoliv je zde dnes poprvé, už působí, jako by sem chodil pravidelně a rychle se zorientoval, jak co funguje.

„Jako dobrovolník jsem v charitě od září. Přivedla mě k tomu zvědavost a soucit s lidmi bez domova, protože od té doby, co studuju v Olomouci, tak je potkávám téměř denně. U nás jsem na to nebyla zvyklá,“ vypráví Ivona. „Ráda potkávám nové lidi, klienty, pracovníky charity a ostatní dobrovolníky.“

Od tři čtvrtě na dvanáct se na dvoře Charity začínají scházet první klienti a trpělivě čekají. Zuzana mezitím ještě vaří čaj a připravuje stoly mezi dveře do jídelny, kde se budou svačiny vydávat. My ostatní mažeme zbytek pomazánky a děláme poslední balíčky. Ve volné chvíli pomalu poklízíme použité nádobí, abychom po skončení naší práce mohli jít brzy domů. Alespoň přibližně vím, co mám čekat, protože jsem byla seznámená s náplní práce dobrovolníků. I přesto jsem trochu nervózní, jelikož jsem byla upozorněna, že klienti občas bývají nepříjemní či podnapilí.

„Jsem tady podle toho, jak mám služby, protože už pracuji,“ svěřuje se mi Zuzana, zatímco čekáme za začátek vydávání svačin, a já obdivuji její elán a vytrvalost. „Chodím sem vypomáhat třetím rokem a přiměla mě k tomu mše svatá, kde nám otec Vitásek říkal, že je málo dobrovolníků, a prosil nás, jestli bychom se mohli přihlásit. Dělám to proto, že je to pomoc pro lidi v nouzi, aby dostali alespoň něco málo z toho, co potřebují,“ vypráví, jak se dostala k dobrovolnictví, které ji podle jejích slov stále baví a dělá ho ráda.

Přesně ve dvanáct hodin je všechno připravené a přichází sociální pracovník Radim Jachek, který má ten den službu, aby dohlédl na vydávání jídla. Klienti už jsou připravení v řadě a klidně, protože ví, že na všechny se dostane, přistupují. Sociální pracovník si zapisuje jejich jména, aby skutečně každý dostal jenom jednu porci. Chléb, který se nerozdá v době oběda, se vezme na noclehárnu.

Klienti jsou zvyklí na to, jak sytém funguje, a po té, co nahlásí svoje jméno, si od Petra berou balíčky se svačinou, takže všechno postupuje velmi rychle. Ivona jim podává teplý čaj, který rozlévá do plastových kelímků. Klientům, kteří mají sebou láhev, ho nalévá i sebou na cestu.

Největší nával je bezprostředně po dvanácté hodině, kdy stojí dlouhá fronta až na dvůr. Jakmile opadne první vlna zájemců, klienti přicházejí průběžně po jednom. Někteří si ještě přijdou přidat teplý čaj na zahřátí a pak i oni odchází. Protože venku neustále poprchává, nikdo se na dvoře moc dlouho nezdržuje.

Když v jídelně zrovna nejsou žádní klienti, Petr se zajímá o sociální práci a Radim Jachek mu ochotně odpovídá a vypráví své zkušenosti. Mě i Petra, protože jsme tu poprvé, zaráží, kolik je mladých lidí mezi těmi, kteří dnes přišli. Další věc, která mě překvapila, je to, že většina klientů neodpovídá tomu, jak by si někdo mohl představovat člověka bez domova. Mají čisté oblečení a jsou upravení. Kdybych je potkala někde venku, ani by mě nenapadlo přemýšlet, že žijí na ulici

Vydávání jídla končí v jednu hodinu. Zbývá ještě uklidit v jídelně a v kuchyni a vrátit stoly na původní místa. Zhruba ve čtvrt na dvě je hotovo a dobrovolníci odcházejí domů. „Všichni mě varovali, že tu budou konflikty, ale proběhlo to v klidu, takže dobré. Bavilo mě to, jsem spokojený a určitě mě tady ještě někdy uvidí a můžou se mnou počítat,“ vyjadřuje Petr radost z prospěšně stráveného poledne.

 Na dvoře Charity ani na Wurmově ulici už nikdo z klientů není a nejspíš si odešli hledat přístřešek před deštěm, který od rána ještě víc zesílil.


Před revolucí u nás bezdomovectví neexistovalo, říká sociální pracovnice

Radka Vojtková pracuje jako sociální pracovnice ve Středisku Samaritán, které funguje v rámci Charity Olomouc. Zároveň je koordinátorkou Centra materiální pomoci, které lidem bez domova poskytuje bezplatný šatník a další potřebné věci. „Snažíme se řešit všechno, s čím za námi klient přijde, a pokud to není v naší kompetenci, odkážeme ho na jinou službu,“ popisuje náplň své práce.

Jak mohou obyvatelé Olomouce lidem bez domova pomoct?

Záleží na jejich možnostech. Mohou přispět finančně v rámci nějaké sbírky. Do sbírky Krajíc chleba pro chudé se může zapojit kdokoliv darováním peněz nebo trvanlivých potravin. Ty je možné přinést i sem na sekretariát na Wurmově ulici. Sbíráme i oblečení. V rámci Centra materiální pomoci mohou lidé darovat cokoliv, kromě elektrospotřebičů, které nemůžeme přijímat a prodávat kvůli revizím. A samozřejmě mohou pomoct tím, že se stanou našimi dobrovolníky.

Kolik lidí bez domova se v Olomouci pohybuje?

V září loňského roku probíhalo sčítání, takže data jsou relativně čerstvá. Vyšlo nám zhruba sedm set lidí, kteří v době sčítání pobývali v Olomouci, ale je potřeba vzít v potaz nějakou odchylku. Také záleží na tom, jak se definuje člověk bez domova a s jakým časovým úsekem se pracuje. My jsme vycházeli z evropské typologie ETHOS, což je kategorizace bezdomovectví, a zahrnuli jsme tam lidi, kteří jsou bez přístřeší, a klienty našich služeb, kteří žijí na ubytovnách.

Je mezi lidmi bez domova více mužů nebo žen?

Stále je více mužů, ale od revoluce, kdy se poprvé v České republice objevilo bezdomovectví, se situace hodně proměnila. V devadesátých letech bylo mezi lidmi bez domova až 95% mužů, ale to už dnes neplatí a v současné době využívá naše služby asi čtvrtina žen.

Proč před revolucí nebylo bezdomovectví?

Bylo to dáno politickým systémem, kdy měl každý ze zákona povinnost pracovat, a kdo nepracoval, mohl jít do vězení. Fungovala řízená ekonomika a byla spousta státních podniků, které měly vlastní ubytovny… To vše se po revoluci změnilo, došlo k hromadné amnestii, postupně se transformovaly velké státní podniky, docházelo k propouštění a následné nezaměstnanosti. Řada lidí neměla kam jít.

Snaží se lidé bez domova najít si stálou práci a vrátit se do běžného života?

Je to také hrozně individuální. V podstatě nikdo není na ulici dobrovolně, takže určité snahy mezi klienty jsou. Záleží na tom, jak dlouho je člověk na ulici a jaké má dispozice k tomu, aby si práci našel. Zaměstnání s klienty hledáme, ale úspěšnost je malá. Často jsou nuceni pracovat na černo nebo brát příležitostné brigády, za které často nedostanou zaplaceno.

Kdo všechno může využívat služeb Střediska Samaritán?

Služby Střediska Samaritán jsou určeny pro lidi bez domova nebo pro ty, kteří se ocitli v těžké životní situaci. Služeb je několik typů, od terénního pobytu až po pobytové služby, a cílová skupina jednotlivých služeb se trochu liší. Obecně jsou to lidé, kteří nemají přístup ke stabilnímu bydlení a jsou ve špatné sociální situaci.

Kolik klientů máte?

Zaregistrovaných klientů, kteří se objeví alespoň jednou za rok, máme kolem sedmi až osmi set. Denní centrum má kapacitu 180 lidí, ale návštěvnost bývá denně kolem stovky. Kapacita noclehárny je zhruba patnáct míst pro muže a deset pro ženy. Azylové domy pojmou třicet pět mužů a deset žen. Na sociálních bytech je dalších patnáct míst. Klienti jednotlivých služeb se prolínají. Často lidé, kteří využívají denní centrum, jsou v kontaktu i s terénními pracovníky.

Co je to Nízkoprahové denní centrum a co klientům nabízí?

Denní centrum je ambulantní sociální služba pro lidi bez domova. Jeho poslání vychází ze zákona o sociálních službách a poskytuje zázemí pro hygienu, stravu a odborné poradenství. Funguje tu jídelna, kde se každý den v kuchyni vaří polévka a o víkendu se připravují svačiny. Zároveň u nás klienti mohou získat ošacení a máme vlastní ordinaci praktického lékaře. Především ale poskytujeme sociální poradenství. S klienty vyřizujeme doklady, pomáháme s evidencí na úřadu práce, vyřizováním mimořádných dávek a žádostí o důchody a zprostředkováváme kontakt s rodinou, hledání zaměstnání a bydlení. Snažíme se řešit všechno, s čím za námi klient přijde, a pokud to není v naší kompetenci, odkážeme ho na jinou službu.

Jak funguje terénní program?

Terénní pracovníci chodí přímo do míst, kde žijí potencionální klienti, třeba kolem nádraží. Mají prostředí dobře zmapované, a když objeví někoho nového, kdo by mohl využít naše služby, tak ho osloví. Buď s ním řeší jeho situaci na místě, nebo ho odkážou na denní centrum. Dělají stejné poradenství jako my v kanceláři, ale jejich služba je rozšířená o doprovody. Pracovníci mohou jít s klienty vyřídit občanský průkaz, požádat o dávky nebo s nimi zajít k lékaři. Jednou týdně chodí do terénu i naše zdravotní sestra.


Člověka z ulice těsně před důchodem už nikde nezaměstnají

Život na ulici není snadný, ale jak ukazují příklady mnoha lidí, zvyknout se na něj dá. „Já jsem pořád veselý a jsem pro každou srandu,“ oznamuje se smíchem osmašedesátiletý pan Jaroslav, který se prochází po Wurmově ulici, poblíž prostor olomoucké charity. Pod rozepnutou bundou je vidět několik vrstev oblečení, aby mu nebylo chladno. Srší energií a nadšeně začíná vyprávět o tom, jak se mu žije na ulici. Očividně je rád, že se s ním dal někdo do řeči a zajímá se o něj.

Letošní zima byla relativně mírná a pan Jaroslav ji podle svých slov strávil dobře. „Zima mi není a jsem otužilý. Když spím venku, lehnu si někam za keř, vyzuju si boty, aby mi vyvětraly nohy, a odpočinu si.“ Zároveň ale uznává, že potřebuje nějaké to zimní oblečení na zahřátí. To svoje má z charity.

Pan Jaroslav už ani nepočítá, jak dlouho je bez přístřeší, zázemí a stálé práce. „Já tu jsem už asi takových třicet let,“ říká zamyšleně. „Kdyby tu ještě byli komunisté, tak nejsem na ulici. Ale pak přišla změna a tak nějak se to stalo. Za komunistů bylo dobře a já jsem nikdy nebyl nezaměstnaný. Vždycky nějaká práce byla.“

Po té, co dokončil základní školu, se vyučil tesařem a velmi brzy nastoupil do zaměstnání, protože taková prý tenkrát byla doba. „Já jsem se v životě nikdy moc neučil, Tatínek nám řekl, že jestli chceme jíst, tak ať jdeme do práce.“

Pan Jaroslav během svého života pracoval, kde se dalo. Například dláždil chodníky v Olomouci. „Mě si tenkrát vážili faráři. Když jsem se pomodlil, kněz mi řekl, ať si vezmu koště a jdu zametat. A tak jsem šel. Na faráře já nedám dopustit,“ vzpomíná spokojeně a tak trochu s pýchou a dodal, že i teď má s církevními pracovníky dobré vztahy, protože chodí uklízet k řádovým sestrám.

Práci už si pan Jaroslav nehledá a je smířený se svou situací. „Jak já si můžu hledat práci, když mi bude za dva roky sedmdesát a půjdu do důchodu? Mě už nikdo nechce,“ oznamuje klidně s nezaujatým pokrčením ramen.

Rodinu, na kterou by se mohl obrátit s žádostí o pomoc, už nemá, protože všichni zemřeli a on je sám. Rád na ni ale vzpomíná a stýská se mu. Pan Jaroslav pobírá podporu od státu a čeká, až mu k ní přibude důchod. Peníze, které má, mu vystačí na to nejnutnější. Velmi rázně také zdůraznil, že v životě nikdy nežebral.

Služby charity pan Jaroslav využívá velmi často a je s nimi spokojen: „Každý den se jdu vysprchovat a vyprat si oblečení. Jsou tam na mě hodní, hlavně v kanceláři. A pracovní činnost mám uklízení,“ vysvětluje. Klienti Charity Olomouc si mohou zažádat o různou pomocnou práci, za kterou pak dostanou body. Tyto body mohou vyměnit za přespání v azylovém domě nebo jídlo.


Přespání, návštěva lékaře i teplá polévka – sociální služby pomohou se vším

Velkou část náplně práce Charity Olomouc tvoří pomoc lidem žijícím na ulici a její služby se neustále rozšiřují, aby poskytly potřebnou podporu a umožnily klientům návrat do běžného života podle současné situace. Centrum pomoci pro tyto lidi tvoří Středisko Samaritán na Wurmově ulici, kde se nachází valná většina poskytovaných služeb.

Nejnovějším projektem olomoucké charity je Prodejna u Samaritána, též na Wurmově ulici, která funguje v rámci Centra materiální pomoci na principu bazaru. Lidé sem mohou přinést věci, které nepotřebují, a ty si pak za pár korun někdo koupí. „Výtěžek z prodaných věcí jde na podporu bezplatného šatníku pro lidi bez domova, nebo přinesené předměty můžeme klientům přímo darovat, pokud si například zařizují bydlení na ubytovně,“ řekla v rozhovoru Radka Vojtková, koordinátorka Centra materiální pomoci. V budoucnu by tu měla vzniknout ještě dílna, kde by lidé žijící na ulici mohli získat práci.

„Bylo by to skvělé. Teď musím brát příležitostné práce nebo pracovat na černo, ale stabilní zaměstnání by mi hodně pomohlo,“ těší se pan Jan, který služby charity využívá dlouhodobě, a doufá, že se mu podaří práci sehnat.

Sociální služby pro lidi bez domova se zpočátku jejich rozvoje skládaly pouze z azylového domu pro muže, ke kterému později v roce 1996 přibyly sociální byty. Tyto služby fungují dodnes a podle sociálních pracovníků je o ně zájem a na volná místa klienti často musí čekat. „V azylových domech jsou pořadníky, a jakmile se nějaké místo uvolní, hned se zase zaplní,“ vysvětlila sociální pracovnice Radka Vojtková. V azylových domech mohou klienti využít nabízenou stravu či kuchyňku.

„Nejdřív jsem bydlel v azylovém domě na Řepčíně, kde jsem přečkal letošní zimu, teď jsem na azylovém domě tady na Wurmově,“ říká pan Zdeněk, který žije na ulici již více než pět let a stále se mu nedaří sehnat si zaměstnání, proto je vděčný za pomoc, která se mu dostává od charity.

V posledních letech zaznamenaly sociální služby v Olomouci velký rozvoj. V roce 2004 byl otevřený azylový dům pro ženy a od roku 2005 funguje na Wurmově ulici nízkoprahové denní centrum pro lidi bez domova. K tomu se o dva roky později služby rozrostly o ordinaci praktického lékaře. „Můžeme klientům pomoct s doplatky na léky a spolupracujeme s lékárnou, takže pokud klienti potřebují lék, jsme schopni pomoct jim s úhradou. V ordinaci se řeší především případy, kdy klienti přijdou s parazitními onemocněními, jako jsou například vši a svrab. My jim pak v denním centru poskytneme nové a čisté oblečení,“ vysvětlila Vojtková a zároveň tak přiblížila, že služby Střediska Samaritán jsou propojené a vzájemně se doplňují.

Pro lidi bez domova, kteří o pomoc charity nestojí, je určen terénní program. Sociální pracovní přímo v ulicích vyhledávají potencionální klienty, nabízejí jim pomoc charity nebo poskytují nejnutnější služby přímo v terénu.

Jednou z posledních změn, kterou sociální služby pro lidi bez domova prošly, je otevření noclehárny pro ženy v dubnu 2010.

 


Podle prezidenta Arcidiecézní charity je prospěšnější koupit člověku na ulici jídlo než dát peníze

Bohumír Vitásek je prezidentem Arcidiecézní charity Olomouc. S lidmi bez domova má i praktické zkušenosti, protože sám se účastnil dobrovolnictví, setkával se s nimi jako kněz na faře a pomoct člověku v nouzi neodmítne. „Když potkáte člověka, který prodává Nový prostor, je důležitější si ho koupit, než dát někomu dvacku,“ říká, jak nejlépe lidi žijící na ulici podpořit.

Účastníte se Vy osobně nějaké pomoci lidem bez domova přímo v terénu? V Charitě Olomouc jsem se dozvěděla, že chodíte vydávat jídlo o Vánocích…

Ano, na Vánoce. Chodím do denního centra, když se vydává štědrovečerní večeře. Tam vždy s dobrovolníky zazpíváme, přečtu úryvek z Písma a pak potřebným rozdáme jídlo. Chodí tam také otec arcibiskup a setkává se s lidmi z azylového domu. Dříve jsem patřil mezi dobrovolníky, kteří vydávají jídlo v sobotu, ale už mi to pracovní a studijní nasazení nedovolí. S lidmi bez domova se stále setkávám na ulici. Často na mě zvonili, když jsem byl na faře. Pokud to bylo možné, nechal jsem je něco odpracovat a za to jim zaplatil. Něco k jídlu jim dám vždycky.

Daří se lidem bez domova najít si stabilní zaměstnání, bydlení a vrátit se do běžného života?

Je to velice těžké. Oni sami už kolikrát ztratili pracovní návyky, a pokud je ještě mají a snaží se hledat, tak je to pro ně obtížné. Není snadné sehnat zaměstnání, a když zaměstnání seženou, tak nebývá spravedlivě ohodnoceno a pracovní podmínky jsou těžké. Myslím teď konkrétně na jednoho muže, se kterým se setkávám. Má spoustu dluhů, dostal se z azylového domu do podnájmu, poctivě pracuje a splácí to, co má splácet, ale to, co mu zůstává, sotva stačí na běžný život. Například v minulém měsíci firma, ve které pracuje, nesplnila z provozních důvodů objem výroby a vyřešila to tak, že dala dělníkům jenom základní mzdu.

Jak mohou obyvatelé Olomouce pomoct lidem bez domova?

Nejbezprostřednější je se s těmi lidmi přímo setkat. S tím má asi zkušenost každý. Když potkáte člověka, který prodává Nový prostor, je důležitější si ho koupit, než dát někomu dvacku. Anebo doporučuji udělat si chvíli času, lépe koupit jídlo tomu člověku jídlo a promluvit s ním pár vlídných slov. Často je vztah k lidem bez domova takový, že jimi lidé opovrhují, protože jsou mnohdy opilí nebo nevoní. Ale jsou to lidé, kteří mají za sebou řadu těžkých zkušeností a kolikrát mají mnohem horší startovní čáru, než je běžné.

Organizace sbírek spadá do kompetence Arcidiecézní charity?

Ano, organizuje Tříkrálovou sbírku nebo Postní almužnu. Tříkrálová sbírka je veřejná sbírka, kterou má zaregistrovanou Charita Česká republika a probíhá po celé republice. Postní almužna je jednak kostelní sbírka a také je to pastorační aktivita. V postní době se máme obrátit od špatného k dobrému, od svého sobectví k Bohu a k lidem, kteří jsou vedle nás. A tak tedy to něco navíc, co člověk nemusí mít pro svůj život, si odřekne a dá do kasičky. Pak se to použije pro potřebné lidi.

Komu jsou výtěžky určeny?

U Postní almužny mohou lidé zaškrtnout, komu chtějí přispět, jestli rodinám, starým lidem nebo právě lidem bez domova. A také mohou a mají, protože se je k tomu snažíme povzbuzovat, dát námět na konkrétní osobu nebo rodinu z farnosti, kde žijí, která by pomoc potřebovala.

Charita provozuje i Společenství sv. Josefa v Dolanech pro věřící muže. Je o tuto duchovní službu zájem? Jak funguje?

Je to bydlení pro osm mužů. Mám informace, že v současné době je kapacita naplněna. Lidé tam mají možnost nejen přespat, ale i se společně modlit nebo se zúčastnit bohoslužby. Cílem společenství je vytvářet jakési rodinné prostředí, aby se lidé necítili osamělí. Je to nabídka pro ty, kteří mají kladný vztah k Bohu a k víře.

Jsou podle Vás sociální služby pro lidi bez domova v Olomouci dostačující?

Myslím si, že nejsou. Charita Olomouc a jejich středisko pro lidi bez domova připravuje nové projekty. Záleží přitom hodně na spolupráci města a na získání finančních prostředků. V současné době Charita Olomouc převzala od Arcidiecézní charity humanitární sklad. Arcidiecézní charita uskladnila potřeby pro humanitární pomoc, např. při povodních, na jiném místě a na Wurmově ulici v nynější prodejně U Samaritána, zůstal levný prodej věcí, které lidé darují.  Z výtěžku se hradí režie. V budoucnu tam Charita Olomouc plánuje vytvořit i dílnu, kde by lidé bez domova opravovali a vylepšovali přinesený nábytek a byli by tam zaměstnaní někteří lidé bez domova.

Jaký je vztah Arcidiecézní charity k Charitě Olomouc?

Arcidiecézní charita je koordinační, metodické a řídící centrum pro všechny charity v olomoucké arcidiecézi. Těch je devětadvacet včetně Hospice na Svatém Kopečku.

Na jakých akcích, které pomáhají lidem bez domova, se Arcidiecézní charita podílí společně s Charitou Olomouc?

Přímo akcí se Arcidiecézní charita neúčastní, ale podílí se metodickým, řídícím a koordinačním způsobem. To bych upřesnil tak, že například tady na Arcidiecézní charitě je projektové oddělení, které teď bude přejmenováno na metodické, a to pomáhá jednotlivým charitám s projekty a vytvářením metodik a řízením kolegií. Kolegia jsou setkávání vedoucích ze stejného typu služeb, třeba ošetřovatelských a pečovatelských služeb nebo právě vedoucí služeb pro lidi bez domova, kteří společně řeší problémy a otázky, které souvisejí s jejich činností.


Domovem se jí stalo nádraží, střechou nad hlavou zastávka

Na lavičkách okolo hlavního nádraží tráví dny devětašedesátiletá paní Jaroslava, která žije na ulici. Někdy je tu sama, jindy s lidmi, kteří sdílí podobný osud. Když prší, přesunou se pod přístřešek na zastávce. „Nejsem na ulici dlouho, jen sem tam. Občas je lépe a bydlím v azylovém domě,“ vypráví po té, co ji zkontrolovala policejní hlídka, jestli nepije na veřejnosti alkohol.

Letošní zimu strávila paní Jaroslava s pomocí Charity Olomouc. „Zima byla mírná, takže se to dalo zvládnout. Charita mi sehnala teplé oblečení a mohla jsem tam i přespat,“ pochvaluje si služby, kterých se jí dostalo. Pod lavičkou má schovanou igelitovou tašku, kde má všechny svoje věci, včetně náhradních šatů a krabic od nápojů.

„Na ulici jsem se dostala náhodou. Šla jsem do důchodu, byly nějaké finanční problémy, pak jsem žila u rodiny a nakonec jsem skončila tady,“ vypráví paní Jaroslava, ale moc podrobně už se o tom nechce bavit. K životu toho prý moc nepotřebuje, takže se za velmi krátkou dobu naučila vyžít s tím, co má.

S rodinou se již tolik nestýká: „Maminku ani tatínka už nemám, ale mám sourozence, kteří žijí na vesnici u Vsetína. Moc se ke mně nehlásí, tak k nim tolik nechodím a nestýkáme se pravidelně. Ovšem když se mi podaří se tam dostat, protože jsem tam doma, tak je pozdravím.“

Paní Jaroslava pochází ze Vsetína, kde získala základní vzdělání, pak už do školy nechodila a nastoupila do práce. „Hodně jsem pracovala jako servírka nebo někde v kuchyni. Taky jsem uklízela,“ vzpomíná na dobu, kdy byla zaměstnaná. Teď už se ale do práce nechystá, pobírá důchod a to jí stačí.

Ze Vsetína do Olomouce přijela kvůli sociálním službám. Navíc je tu hodně lidí, kteří jsou v podobné situaci jako ona a mají pochopení. Když je na tom paní Jaroslava opravdu špatně, zajde do charity nebo si řekne kolemjdoucím o pár drobných, a občas nějaké peníze dostane. Myslí si, že jsou k ní lidé vlídnější, protože je žena.

 „Dřív jsem si chtěla najít přivýdělek, ale zjistila jsem, že víc nepotřebuju. Z důchodu si zaplatím azylový dům nebo ubytovnu, něco mi zbude na jídlo, takže charitu zase tolik nepotřebuju. Aspoň ne pořád.“ Služby charity využívá jenom, když je doopravdy potřebuje, jinak se snaží být soběstačná, nezávislá a žít si po svém. „Nic mi tu nechybí. Mám všechno, co potřebuji,“ říká paní Jaroslava.


Cíl práce:

Tento projekt je vypracován v rámci technické specializace psané a tematické specializace zdravotně sociální. Projekt se zaměřuje na problematiku bezdomovectví v Olomouci a jeho cílem je zmapovat sociální pomoc, která je poskytována lidem žijícím na ulicích v Olomouci. Projekt by měl poskytnout hlubší vhled do toho, co pojem „žít na ulici“ znamená. Chtěla bych stávající situaci přiblížit a ukázat, že lidé bez domova nejsou jenom skupiny posedávající na veřejných místech a konzumující alkohol, ale že jsou mezi nimi i tací, kteří se snaží o návrat do běžného života, tedy o nalezení stabilního zaměstnání a přijatelného bydlení. K tomu jim pomáhá Charita Olomouc, která lidi bez domova kromě jiného i cíleně vyhledává a upozorňuje je na poskytované služby a dává jim možnost změnit svůj životní styl.

Téma jsem si vybrala, protože v naší společnosti mezi lidmi stále přetrvávají předsudky vůči lidem bez domova, mnoho lidí by jim také na druhou stranu rádo pomohlo, ale neví jak začít a kam tuto pomoc směřovat. V rámci projektu se proto chci zaměřit nejen na služby, které poskytují sociální pracovníci, ale také na to, jak se mohou zapojit obyvatelé Olomouce, kterým situace lidí žijících na ulici není lhostejná.

Soubor článků různých žánrů a z různých oblastí má přiblížit, jak tato sociální pomoc funguje, ukázat, že tato pomoc probíhá a s lidmi bez domova se pracuje, aby se snížil dopad bezdomovectví na společnost. Projekt také přiblíží životní příběhy lidí z ulice, ačkoliv je jasné, že demonstrované případy budou jenom ukázky, protože každý člověk má svůj příběh a nelze je zevšeobecňovat. Dále bych chtěla ukázat, jak se lze do pomoci lidem bez domova zapojit a co vše pro ně jejich spoluobčané mohou udělat nad rámec toho, že jim dají nějaké drobné.

Projekt budu zpracovávat v období únor až březen s ohledem na uplynulou zimu a blížící se teplé počasí, které pro lidi bez domova bude snesitelnější než sníh a mráz.

 

Zdůvodnění volby tématu:

Toto téma jsem si vybrala proto, že je neustále aktuální, protože lidé bez domova se na ulicích pohybují stále. Dle mého názoru je navíc problematika bezdomovectví v Olomouci velmi rozšířená, protože každý už se minimálně setkal s člověkem, který ho prosil o nějaké drobné. Skupinky lidí bez domova se sdružují především okolo hlavního nádraží, supermarketů, na náměstí Republiky a na Wurmově ulici, kde se nachází Středisko Samaritán, které se zaměřuje na služby poskytované lidem bez domova.

Problematika bezdomovectví se nedotýká jen lidí bez domova, ale zasahuje celou společnost, především ty, kteří žijí v lokalitách, kde se lidé bez domova sdružují. Ostatní obyvatelé Olomouce se s lidmi žijícími na ulici pravidelně setkávají a jejich postoj bývá často negativní. Lidé bez domova jsou často veřejností odsuzovaní a je jimi opovrhováno, ačkoliv si málokdo uvědomuje, že za tím, než se člověk dostane na ulici, stojí dlouhý životní příběh a ne každý je bez domova proto, že nechce pracovat a tento život mu vyhovuje. Právě naopak, velká část lidí bez domova práci aktivně hledá. Mnozí se na ulici dostali například nešťastnou shodou náhod, špatnou investicí apod., a to kolikrát ze dne na den, aniž by si uvědomovali, že je něco takového může potkat. Přesto si však lidé po jednom setkání s člověkem bez domova utvoří názor, předsudek, podle kterého pak soudí i ty ostatní, aniž by brali ohled na to, že každý člověk je v jiné životní situaci a k životu na ulici se staví odlišně. Podle výzkumů si také velká část obyvatel myslí, že lidé bez domova ani pracovat nechtějí. Názor je pravděpodobně tvořen i potvrzován tím, že jsou na veřejnosti častěji viděni ti lidé, kteří se svou situací nechtějí nic dělat, popíjejí alkohol a obtěžují okolí. Lidem bez domova, kteří se snaží o pravý opak, se již nedostává tolik pozornosti a jsou také vnímáni jako ti „problémoví“ a „nepřizpůsobiví“. Tuto situaci bych chtěla změnit a ráda bych poukázala na existenci lidí bez domova, kteří nevyvolávají problémy, hledají si práci a bydlení a snaží se udělat něco se situací, do které se dostali.

Téma jsem si vybrala také proto, že sociální pomoc lidem bez domova je pomoc lidem, kteří ji doopravdy potřebují, protože oni sami nemají vůbec nic, nebo mají jenom něco málo v taškách, které nosí neustále při sobě, protože si svoje věci nemají kde uschovat. Aby se z této životní situace dostali, potřebují pomoc okolí. Navíc se s lidmi bez domova často setkávám na ulici, protože se v Olomouci pohybuji na trasách, kde se sdružují, a často mě napadá – a předpokládám, že nejen mě – jestli drobné, které jim dám, opravdu využijí na jídlo, nebo si koupí alkohol.

 

Zdroje a stav problematiky:

Fenomén bezdomovectví se v České republice poprvé objevil po roce 1989 se změnou režimu. Od té doby počet lidí na ulici neustále stoupá. S problémem bezdomovectví se potýkají především velká města, kam se tito lidé stahují, protože je zde záruka anonymity, komunita lidí se stejným osudem a podle toho se odvíjející příslušné sociální služby, které lze využít. Nelze však opomenout ani to, že lidé bez doma žijí i na vesnicích, v takových případech se jedná většinou o jednotlivce. Objevují se i případy, kdy lidé, které lze klasifikovat jako bezdomovce, žijí naprosto odloučeni od civilizace sami v lesích nebo skalách, kde přežívají v různých podmínkách a přístřešcích z přírodních materiálů.

Člověkem bez domova se podle odborné literatury rozumí osoba, která je společensky vyloučená a ztratila bydlení, nebo jí tato ztráta hrozí, žije na veřejných místech nebo má neadekvátní a nejisté podmínky, ve kterých žije. Pojem domov ovšem není jen o materiálních hodnotách a fyzickém prostoru ohraničeném čtyřmi stěnami, jedná se také o místo, kde člověk cítí pocit bezpečí, kam se může vrátit a zároveň ví, že tam nikdo jiný tam nemůže a jsou tam lidé, kterým na něm záleží. Mnoho lidí si neuvědomuje, že člověku žijícímu dlouhodobě na ulici chybí tato jistota, což má vliv na jeho psychiku. Člověk bez domova je tak postižen ve všech oblastech života a do všech těchto oblastí je směřována následná sociální pomoc.

Bezdomovectví má několik forem. Zjevné bezdomovce lze poznat na první pohled, jsou zanedbaní, mají nepřiměřené oblečení a obuv. Tito lidé často rezignovali na návrat do běžného života. Nelze to však brát tak, že tito lidé žijí na ulici dobrovolně, protože v tu chvíli mají jenom malé a omezené možnosti, jak svoji situaci změnit, a život na ulici je pro ně momentálně jediné možné řešení. Někdy krátkodobé, ale často spíše dlouhodobé a trvalé. Při setkání s takovýmto člověkem si pak spousta lidí vytváří předsudky. Naopak skrytého bezdomovce v davu rozeznat nelze, protože dbá o svůj vzhled a nedává najevo, že se ho tato problematika týká. Potencionálními bezdomovci jsou lidé ohrožení tím, že skončí na ulici vinou nestabilního zaměstnání. Často mezi ně patří také lidé procházející ústavní výchovou nebo lidé po výkonu trestu, kteří se nemají kam vrátit a jsou bez zaměstnání.

Nejčastější příčinou bezdomovectví je vysoká míra nezaměstnanosti a od toho se odvíjející chudoba. Mnoho lidí se také na ulici dostane například vlivem nemoci nebo nedostatečným zabezpečením ve stáří. Velkou část lidí bez domova tvoří ti, kteří přišli o zaměstnání, nebo se jim rozpadla rodina. Příčiny bezdomovectví však nemusejí být vždy takto zjevné, vliv mohou mít i psychické poruchy, prožitá traumata a vztahové problémy.

Pro lidi bez domova je charakteristické to, že si všechen svůj majetek nosí neustále s sebou, třeba v igelitových taškách nebo v nákupním vozíku. Během života na ulici ztrácejí návyky, které dříve měli, takže ač se bezprostředně po ztrátě domova stále snaží pečovat o svůj zevnějšek a pravidelnou hygienu, toto postupem času odeznívá. Lidé z ulice, pokud nevyužívají služby charity, které jim umožňují přespávat v azylovém domě nebo na noclehárně, přespávají, kde se dá, pod mosty, ve sklepech, v opuštěných budovách… V poslední době se také objevují případy, kdy lidé bez domova stanují okolo velkých supermarketů.

Sociální služby se neustále přizpůsobují potřebám klientům a stávající situaci v dané oblasti. Služby se řídí Standardy kvality sociálních služeb, které si dále každá organizace upravuje dle svých potřeb. Charita Olomouc poskytuje svým klientům služby nízkoprahového denního centra, azylových domů, nocleháren, praktického lékaře a terénních pracovníků. Každá tato služba má svoji cílovou skupinu, na kterou se zaměřuje.

Aby se bezdomovectví zabránilo, probíhá i jeho prevence, do níž spadá především podpora fungování rodiny, boj s nezaměstnaností, dostupnost sociálního bydlení a odborné sociální poradenství. Cílem toho je naučit klienty samostatnosti, aby dokázali vzít svůj život do vlastních rukou a změnit nastalou situaci. Dostat se na ulici je snadné, často k tomu dojde ze dne na den, aniž by člověka předtím napadlo, že se mu něco takového může stát. Začlenit se však zpátky do běžného života, najít si bydlení a stabilní zaměstnání, bývá mnohem horší a tato cesta zpět vůbec nebývá snadná.

Při vypracovávání samostatného projektu bych tedy v první řadě ráda navázala kontakt s Charitou Olomouc a sociálními pracovníky, kteří s lidmi bez domova pracují v rámci Střediska Samaritán. Tento zdroj informací pro mě bude nejpodstatnější. Dále bych se chtěla setkat a promluvit si s lidmi žijícími na ulici a získat jejich pohled na danou problematiku a dozvědět se o jejich zkušenostech. Životní příběhy některých z nich bych chtěla zpracovat v žánru story a přiblížit je čtenářům. Co se týče teorie, budu pracovat s odbornými knihami, které k tématu vyšly, abych se seznámila s problematikou bezdomovectví, jejím vývojem a aspekty sociální práce.

O problematice bezdomovectví se v regionálních mediích několikrát psalo. Při prohledávání katalogu regionálních periodik Vědecké knihovny v Olomouci jsem při vyhledávání s různě obměňovaným heslem našla padesát dva článků. Mnoho z nich však bylo z jiných regionů, například ze Šumperku, Přerova či Hranic, a ty pro mě nebyly relevantní. Pro mě podstatné články byly z Olomouckého deníku, regionální a regionálního Práva, z nichž posledním byl rozhovor s ředitelem Charity Olomouc z roku 2012, tematicky se dotýkal problematiky bezdomovectví v zimě. Ostatní publikované články především informovaly o nově zakládaných službách pro lidi bez domova nebo jejich změnách, či o lidech bez domova a jejich prožívání zimních měsíců.

 

Ideový plán:

Projekt bude zpracován pomocí série šesti článků: reportáže, zprávy, dvou rozhovorů se sociálními pracovníky a dvou story o lidech žijících na ulici, které danou problematiku zpracují.

Největší část projektu by měla tvořit reportáž o tom, jak poskytování sociálních služeb funguje v praxi a přiblížila by tuto jednu konkrétní službu. Chtěla bych se přímo zapojit do poskytování sociální pomoci jako dobrovolník a zúčastněným pohledem tak přiblížit práci sociálních pracovníků, jejich přístup ke klientům, motivaci, zkušenosti, atd.

Dále bych pomocí žánru story chtěla zpracovat životní příběhy několika lidí bez domova a na nich demonstrovat, že jsou mezi nimi i tací, kteří se snaží o změnu a chtěli by pracovat. Ideálně bych ale ráda získala více pohledů na danou problematiku a promluvila i s člověkem, který služby Charity Olomouc využívat nechce a na život na ulici už si zvykl. Představuji si jednu story s mužem a jednu se ženou, ačkoliv je mi jasné, že sehnat respondentku bude nejspíš obtížné, protože mezi lidmi bez domova je žen o poznání méně.

Další část budou tvořit rozhovory se sociálními pracovníky a zaměstnanci charity. Představovala bych si jeden rozhovor s člověkem, který přímo s lidmi bez domova pracuje a přichází s nimi do kontaktu, tudíž s nimi má bezprostřední zkušenosti a může poskytnout náhled do problematiky bezdomovectví. Další respondent by měl být někdo z vyšší pozice, který se může vyjádřit k praktickému chodu a organizování sociální pomoci a práce Charity Olomouc a její spolupráce s Arcidiecézní charitou. Rozhovory budou o tom, jak vypadá poskytování sociální pomoci v praxi, jaké různé služby Charita Olomouc nabízí a zájem o ně. Také bych se chtěla zeptat na současnou situaci, kolik lidí bez domova se v Olomouci pohybuje a zda mají zájem změnit svoji životní situaci a k jakému posunu v této oblasti došlo.

Celý projekt by pak zastřešovala zpráva v rozšířené podobě, která by shrnula poskytované služby, popřípadě změny a novinky. Její součástí by byla vyjádření lidí bez domova, kteří těchto služeb využívají.

 

Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování:

Projekt jsem začala zpracovávat tak, že jsem se nejdříve na internetových stránkách Charity Olomouc seznámila se službami, které jsou poskytované lidem bez domova, abych věděla, na co se zaměřit. Pak jsem si v nabídce pro dobrovolnictví vybrala službu, které bych se mohla zúčastnit za účelem psaní reportáže. Zvolila jsem si víkendové vydávání jídla. Nechtěla jsem se účastnit služby, ke které nejsou běžně připouštěni dobrovolníci, protože nemám zkušenosti s prací s lidmi bez domova, tudíž by tam moje přítomnost mohla být na obtíž, narušovala by průběh a reportáž by neměla patřičnou vypovídající hodnotu. Reportáž z prostředí, kde figurují dobrovolníci, navíc současně může ukázat, že lidem bez domova takto může pomáhat téměř každý, kdo je ochoten obětovat trochu volného času. Spojila jsem se s koordinátorem dobrovolnictví, který mě odkázal na ředitele Charity Olomouc a ten mi následně zprostředkoval setkání se sociální pracovnicí, se kterou jsem si domluvila svoji účast na dobrovolnictví, a informovala mě o průběhu, abych byla připravená a věděla, co mám čekat. Zároveň jsem byla upozorněna, že kdybych chtěla fotit, potřebovala bych před zveřejněním fotek souhlas každého klienta charity, který by byl vyfotografován. Naštěstí vzhledem k charakteru samostatného projektu se mě tento problém netýkal. Následně jsem se mohla v sobotu zúčastnit dobrovolnictví, kdy jsem společně s ostatními dobrovolníky mazala chléb a připravovala svačiny, které se pak v poledne začaly vydávat lidem bez domova.

Na jednom z rozhovorů jsem se dohodla se sociální pracovnicí, se kterou jsem si domlouvala účast na dobrovolnictví. Vyšla mi vstříc. V předstihu jsem jí prostřednictvím e-mailu poslala seznam otázek a témat, na které jsem se chtěla zeptat, aby se mohla na rozhovor připravit, popřípadě dohledat některé informace. Otázky se týkaly toho, jaké služby Charita Olomouc nabízí, jak tyto služby fungují v praxi, kolik má Charita Olomouc klientů a porovnání s tím, kolik lidí bez domova se v Olomouci přibližně pohybuje, a zda se klienti charity snaží o návrat do běžného života a jestli se jim tento návrat daří. Rozhovor jsem si s jejím svolením nahrála na diktafon. V průběhu rozhovoru jsem se ještě doptala na několik dodatečných informací, protože mě nejvíce zaujala informace, že před revolucí v České republice bezdomovectví neexistovalo. Přepsaný rozhovor, který byl informačně velmi nasycený a dlouhý, proto jsem ho musela zkracovat, aby nebyl neúměrně dlouhý oproti ostatním článkům, jsem poslala na autorizaci. Po té jsem z podnětu sociální pracovnice opravila několik detailů a nejasných formulací.

Kvůli druhému rozhovoru jsem prostřednictvím e-mailu oslovila prezidenta Arcidiecézní charity, který souhlasil. Zvolila jsem si ho proto, že se osobně účastní poskytování sociální pomoci lidem bez domova a zároveň je kněz, čehož jsem chtěla využít a dát rozhovoru i duchovní rozměr, protože jsem věděla, že Charita Olomouc provozuje pro lidi bez domova i Společenství svatého Josefa v Dolanech pro věřící muže. Rozhovor jsem si také se svolením nahrála na diktafon, přepsala, provedla úpravy a poslala na autorizaci. Znovu jsem dle přání respondenta provedla několik drobných změn týkající se formulace vět.

Za účelem shánění respondentů – lidí bez domova – pro story jsem se vydala do olomouckých ulic. Pro jistotu jsem si sebou vzala kolegyni, která mě jako nezúčastněný pozorovatel doprovázela pro případ, že by došlo k nějakému konfliktu. Pomoc ale nebyla potřeba a vše proběhlo bez problému. Nejdříve jsem si vytipovala respondenty na Wurmově ulici v okolí charity, kde jsem předpokládala, že potkám na někoho, kdo služby Charity Olomouc využívá. Narazila jsem na vstřícného pána, který zrovna ze Střediska Samaritán odcházel a ochotně se se mnou dal do řeči a rozpovídal se, takže jsem získala spoustu materiálu a bez potíží jsem mohla sepsat článek. Respondent mi nicméně nechtěl sdělit své příjmení, které bych ovšem vzhledem k citlivosti dané problematiky stejně nezveřejnila.

Sehnat druhého respondenta bylo obtížnější. Chtěla jsem někoho odlišného od prvního, abych mohla poskytnout rozdílný pohled na život na ulici. Lidé, které jsem ale potkávala, však sdíleli podobný osud s prvním respondentem nebo nebyli ochotní rozpovídat se do hloubky. Navíc jsem měla představu, že druhý respondent by měla být žena. Nakonec jsem narazila u hlavního vlakového nádraží na paní, která byla ochotná si se mnou popovídat a splňovala moje kritéria člověka, který služby charity příliš nevyužívá a žije raději na vlastní pěst. Respondentka sice odpovídala velmi stručně, ale naštěstí její vyprávění stačilo na článek požadovaného rozsahu.

Při psaní zprávy již nebylo tolik obtížné sehnat respondenty z řad lidí bez domova, protože na jednoduchou otázku jim povětšinou nedělalo problém odpovědět. Protože mi přebývaly informace z rozhovoru se sociální pracovnicí, využila jsem je do zprávy, čímž jsem do  projektu doplnila zajímavé informace, které se nevešly do rozhovoru.

 

Sebehodnocení:

Domnívám se, že se mi podařilo zpracovat samostatný projekt dle naplánovaného postupu a záměru.

Komplikací pro mě bylo domlouvání účasti na dobrovolnictví, které probíhalo přes několik lidí, takže navzdory tomu, že jsem Charitu Olomouc kontaktovala s velkým předstihem, nepodařilo se mi zúčastnit se mnou vybraného termínu, protože sociální pracovnice, která má dobrovolnictví na starost se se mnou ještě před mojí účastí potřebovala setkat osobně. Velmi ochotně mi však vyšla vstříc a mohla jsem se zúčastnit hned následující víkend. Dobrovolníci se mnou ten den také komunikovali velmi vstřícně a nebáli se podělit o svoje dojmy, zkušenosti a zážitky. Původně jsem také plánovala promluvit s klienty, kteří ten den přišli, ale bohužel zrovna pršelo, tudíž se nikdo v prostorách charity moc dlouho nezdržoval a já jsem nemohla jen tak odejít od rozdělané práce. Účast na dobrovolnictví pro mě byla kromě materiálu pro psaní reportáže také přínosem pro můj osobní život. Měla jsem možnost vyzkoušet si jednu z forem toho, jak lze lidem bez domova pomoci a fascinovalo mě nadšení, se kterým dobrovolníci k této činnosti přistupují a že se sem ochotně neustále vrací. Zároveň jsem se v praxi přesvědčila, že člověk bez domova nemusí být poznat na první pohled, protože mezi klienty, kteří ten den přišli, bylo mnoho těch, kteří byli čistí a upravení. Měla jsem obavy, jak budu v praxi psát tak dlouhou reportáž o „pouhém“ mazání chleba, kde jsem navíc byla jako dobrovolník, takže jsem musela pomáhat a vzhledem k množství svačin, které jsme museli připravit, jsem neměla prostor psát si poznámky a všechno jsem si musela pamatovat. V několika volných chvílích, jsem dobrovolníky poprosila ještě o odpovědi na několik otázek, které jsem si nahrála na diktafon. Přesto si myslím, že se mi reportáž podařilo zpracovat dobře a tím, že jsem psala o tak běžné činnosti, jsem se mohla soustředit na detaily, kterých bych si nejspíš nevšimla, kdybych se musela soustředit na prováděnou činnost.

Rozhovory proběhly bez problému a nejspíš jsem měla štěstí, že jsem narazila na velmi vstřícné a ochotné respondenty, kteří si udělali chvíli čas a sejít se se mnou. Protože ještě nedokážu odhadnout, kolik minut záznamu vydá alespoň přibližně na kolik znaků psaného textu, měla jsem obavy, aby rozhovory nebyly příliš krátké, proto jsem se snažila vymyslet co nejvíce otázek. Nakonec jsem materiálu měla dost a v jednom případě jsem dokonce musela zkracovat.

Při psaní story jsem řešila největší problém, jak člověka na ulici poznat, protože jsem nechtěla nikoho urazit. Nakonec jsem se orientovala především na zjevné bezdomovce, kde byla nejmenší šance se splést. Otázky jsem měla připravené dopředu, ale přesto jsem při rozhovoru a sbírání materiálu musela na ulici velmi improvizovat, protože mi respondent často zodpověděl dvě otázky naráz a musela jsem se soustředit na to, co už mi řekl a na co se ještě musím doptat. Především první respondent – muž – neustále odbíhal od tématu a snažil se mi dávat rady do života. Zároveň nevydržel stát na místě a vzdaloval se od diktafonu, tudíž jsem měla strach, že na nahrávce nebude nic slyšet, protože okolo projížděla auta, a nasbíraný materiál bude nepoužitelný. Naštěstí respondent svoji vzdálenost od mikrofonu kompenzoval hlasitostí svého projevu. Druhá respondentka naopak mluvila velmi potichu a já jsem jí nechtěla příliš zasahovat do osobního prostoru.

Vytvořit zprávu už nebyl takový problém, materiál jsem měla nasbíraný a na webových stránkách Charity Olomouc byla spousta informací o tom, jaké služby jsou lidem bez domova poskytovány.

Snažila jsem se zůstávat objektivní a udržovat si nadhled a odstup od tématu, ale neustále jsem měla potřebu s lidmi bez domova soucítit, vzhledem k tomu, kolik se jich v Olomouci pohybuje a také vzhledem k tomu, že se neobejdou bez pomoci, která by jim pomohla změnit situaci, do které se dostali.

 

Literatura, zdroje + konkurenční projekty:

BALÁŠ Ondřej (ed.), Aktuální otazníky fenoménu bezdomovectví, Brno: Centrum sociálních služeb, 2010, s. 78. ISBN 978-80-254-9015-0.

PRŮDKOVÁ Táňa, NOVOTNÝ Přemysl, Bezdomovectví, Praha: Triton, 2008, s. 93. ISBN 9788073871000.

MAREK Jakub, STRNAD Aleš, HOTOVCOVÁ Julie, Bezdomovectví: v kontextu ambulantních a sociálních služeb, Praha: Portál 2012, s. 175. ISBN 978-80-262-0090-1.

http://www.olomouc.charita.cz/ 

 

 

 

 

Zobrazeno 2143 krát
Naposledy upraveno: pá., 21. srpen 2015 19:38

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste