Kateřina Moravcová Optimismus mladých lidí víří vlny české politiky
Politici stárnou a noví nepřicházejí. Vysoké posty zastávají pořád ti samí. Občas se sice prohodí, ale nikoho nového mezi sebe nepustí. Anebo je to naopak a mladým se do politiky prostě nechce?
Volební účast tragicky nízká, zájem o politiku nulový. Staří už to vzdali a mladí se ani nepokusili něco změnit. Proč nám stačí tak málo, doopravdy se smíříme s tím, co máme? Copak se nenajde pár odvážlivců, kteří se vrhnou do boje proti korupci a vyhrají nad lží a zlem, jež u nás, dle všeobecného názoru, v politice panuje?
Ne nenajde. Tedy většina vám odpoví ne. I když naděje vzbuzují mladí odvážlivci, kteří se rozhodli to zkusit.
Příkladem je Tereza Procházková, která v rozhovoru pro internetové noviny Pražský patriot vysvětluje, své rozhodnutí, proč se politice věnovala už od mládí. „Naší zemi chybí mladí a zároveň zkušení politici. To jsem si uvědomila již ve svých sedmnácti letech, a proto jsem se rozhodla odjet do Německa, nasbírat zkušenosti, vrátit se zpět a pokusit se vnést svěží vítr do politické kultury naší země,“ tvrdí tato ambiciózní žena. Po návratu z Německa vstoupila do KDU-ČSL. Její ideály dalece převyšují její o generaci starší kolegy. „Já jsem přesvědčena o tom, že se nováček prosadit může. Kdyby tomu tak nebylo, tak by mne KDU-ČSL prakticky rok po přijetí do strany nepožádala o podporu při volbách do Poslanecké sněmovny.“ Zda jí její smělé plány vyjdou, na to si budeme muset počkat do budoucna, nicméně i ta kapka v moři značí, že se najdou i mezi mladými lidmi tací, jimž politická situace v zemi není lhostejná.
Jedním z problémů je jistá míra rezignace. Nepomohlo by voličům vědět, že mají být na co hrdí a ne se v jednom kuse stydět za trapné výstupy českých politiků a to nejen na domácí půdě ale především v zahraničí?
Názor, že Češi trpí nedostatkem nacionalismu, sdílí i student Evropských studií Tim Benčík. V rámci studia absolvoval několik studijních pobytů a po svých cestách došel k názoru, že lidé z Polska a Maďarska mají ke své zemi daleko hlubší vztah a více se zajímají o aktuální dění kolem nás. Na podobnou skutečnost poukazuje i studentka Mezinárodních vztahů Stephanie Stefanovová, která rok studovala ve Spojených státech. „Američané jsou zaměření hlavně sami na sebe. Soustřeďují se hlavně na lokální politiku, o zahraniční politiku se začnou zajímat až ve chvíli, kdy se jedná o globální problémy jako je Ukrajina nebo Izrael.“ Proč na tom nejsou Češi podobně, když tedy pomineme všechny trapné okolnosti, jistě máme být na co hrdí i v dnešní době. Nejsme přitom zdaleka jedinou zemí, kde se obyvatelé distancují od svých politiků, skoro každá země má své politické zloděje a lháře. Všem nám vadí, když nás ve světě stále považují za Československo, tak proč se tyto národní myšlenky v každodenním životě ztrácejí?
Mladým chybí motivace
Podle názoru Hany Hurtíkové, vyučující na katedře Politologie a Evropských studí na Univerzitě Palackého v Olomouci, je hlavním problémem, proč se mladí lidé nehrnou do politiky, absence motivace. „Mladí lidé u nás v politice chybí, rozhodně jich tam není dostatek, otázkou ale je, jak je tam dostat a zda by se nenechali semlít, přece jenom takových už tady bylo. Vstoupí do politiky plní nových plánů a skončí jako většina.“
Problém je dostat do politiky pár mladých jedinců natož, aby do ní vstupovali nějak hromadně. „Ono nemá moc smysl, když vstoupí do politiky jedinec. Nové názory jsou třeba a lidí, kteří mohou nabídnout něco nového, je spousta, do politiky se jim však nechce.“ Jak přiznává i Hurtíková, jedním z důležitých faktorů, proč mladých lidí v politice moc není, je i nebezpečí nízké volební úspěšnosti.
Přidej se k nám, lákají
Mnoho lidí může odrazovat vstupní rituál. Ve skutečnosti se nejedná o nic složitého. Členem strany se může stát téměř kdokoli. Vzhledem k relativně nízkému počtu členů v jednotlivých stranách se přijímací řízení do stran zjednodušilo tak, aby potencionálního člena strany neodradila zbytečná administrativa nebo náročnost pohovoru. Zájemce o vstup do strany nalezne veškeré potřebné informace na oficiálních stránkách strany. Z pravidla již na úvodní straně na čtenáře bliká okénko s výzvou ke vstupu. Není tedy nic lehčího, než přímo na stránkách strany odeslat krátký formulář a počkat na odpověď.
Že se přijímací řízení zjednodušilo, potvrzuje i student z Ostravy Lukáš Mihulík. Před čtyřmi lety zažádal o vstup do ODS, vyplnil papírový formulář, na sněmu pak musel říct něco o sobě, představit své záměry, se kterými do strany vstupuje a co od členství očekává. Sám ale přiznává, že ve straně se aktivně nezapojuje, ale setrvává v ní spíše, aby podpořil svého otce.
Dalším důvodem proč se někteří mladí do členství ve stranách nehrnou, je strach. Student Tim Benčík své obavy vysvětluje takto: „Samozřejmě jsem uvažoval, že bych do některé strany vstoupil, ale mám strach, že by mi případné angažování přivřelo dveře do státních služeb jako je Policie ČR, tajné služby a podobně. Proto je má největší politická aktivita účast ve volební komisi.“
Pak se tedy není čemu divit, že se členské základny politických stran rapidně zmenšují. Na příkladu KSČM je úbytek členů nejzřetelnější. V roce 2011 měla KSČM 65 000 členů, přičemž, jejich průměrný věk byl 67 let. Vzhledem k tak vysokému věku, bylo vypočítáno, že v roce 2013 bude základna KSČM chudší o více než 15 000 a to z důvodu vysoké úmrtnosti. Čísla jasně ukazují, že příchod nových lidí ani zdaleka nepokryje jejich úbytek.
Stárneme my i politici
Je jasné, že nemládneme. Nikdo. Já, vy ani nikdo jiný. Přestože si to někteří myslí, není to tak. Na oficiálních webech jednotlivých stran jsem si našla věk politiků. Jednoduchým průměrováním jsem došla k následujícím zjištěním. Průměrný věk politika z grémia ČSSD je 47 let, stejný věk mají taktéž i politici v KDU-ČSL. Grémium Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury má v průměru 43 let, což je jen o rok méně než grémium ODS. Jak je vidět, výsledky se příliš neliší. Výjimkou je Pirátská strana, jejíž republikové představenstvo má v průměru 33 let.
Jedním z důvodů, proč politické strany stárnou, je věk jejich voličů. Volební účast se pohybuje kolem 50%. Mladí lidé k volbám nechodí. Jejich rezignovaný postoj k situaci tak dává prostor jejich rodičům, kteří již několik desítek let volí pořád ty stejné tváře. V případě, že volit jdou, jsou ale často ovlivněni názorem právě rodičů, kteří je „naočkují“ koho by volit měli a koho ne.
Lhostejnost voličů a to nejen těch mladý komentuje Michal Holan, čtyřiadvacetiletý student z Prahy: „Lhostejnost je jeden z nejhorších jevů politiky dnešních dnů. Jak se říká, nadávat u piva umí každý tupec, ale zvednout zadek a jít alespoň volit, je už problém. Na toto téma jsem už slyšel mnoho argumentů, které byly proti mému přesvědčení. Například kdo nic nedělá, nic nezkazí nebo že člověk, který nevolí, pak jako jediný může nadávat, protože „tam do těch funkcí“ politikům nepomohl. To je podle mého názoru čirý alibismus a takoví lidé akorát zastírají fakt, že nejsou schopni, i když anonymně a za plentou, projevit svůj názor.“
Proč ale lidé i v tak mladém věku ztrácejí zájem a nezúčastněně přihlížejí situaci, jako by se jich netýkala?! Studenti a mladí lidé obecně často slýchávají, že jsou budoucí elitou národa, že budoucnost patří právě jim apod. Kde jsme však tuto teorii vzali a proč ji bez jakýchkoli připomínek věříme. Zkusila jsem udělat sondu mezi ty, jež podle nás pomohou zlepšit politiku u nás. Několika studentů jsem se zeptala, co si myslí o politice a zda uvažují o tom, že by se do ní mohli zapojit. Odpovědi mě vůbec nepřekvapily. Popis české politiky se dá shrnut do několika mála slov. Zhnusení, nezájem politiků o normální občany, chaos, kradení peněz, pomluvy, dohady, spory, trapnost, úplatky. Pomalu i mě přecházel optimismus. Čekala jsem úderná slova a jasné plány jak situaci zlepšit, místo toho studená sprcha pesimismu. Prvotní zklamání jsem překonala a dál se pustila do zbylých odpovědí. Zlepšení však nepřicházelo. Znechucení, nezájem a laxní přístup byl do očí bijící.
„Měli bychom mít přehled o tom, co se děje nyní, o tom, co se dělo v naší historii, vyvarovat se chyb, které udělali lidé před námi. Už jenom tím, že nás půjde více k volbám a budeme se zajímat o to, koho vůbec volíme, můžeme něco změnit. Bohužel mám v poslední době dojem ,hlavně s novou vlnou mladých komunistů, že se lidé vůbec nepoučili a slepě věří všemu, co jim kdo slíbí,“ popisuje Adam Vopasek, student medicíny z Brna.
Politika není povolání ale poslání
Patrik Hujdus, předseda ostravského hnutí Nezávislí a zároveň jeden z ostravských radních, zastává názor, že zásadním problémem je to, že se lidé zajímají o celorepubliková témata a komunální politiku přehlížejí. „Ta komunální témata, ikdyž je máte nejblíže, lidi nezajímají, oni ani neví, že i tohle je politika. Kdežto daně, školství, reformy, to je to, co ty lidi zajímá a ne který chodník nechá město opravit. O to více se to týká mladých lidí. Každý má názor na poplatky u lékaře, ale že by mládež aktivizovaly termíny sekání trávy to ne. Oni dohlédnou maximálně na to, co zrovna běží v televizi. Přitom je to zvláštní, bydlí tady, ale vůbec je nenapadne, že by mohli něco ovlivňovat.“
Když jsem se pak Patrika Hujduse ptala, proč se tedy věnuje politice na komunální úrovni, řekl, že pro pocit. Pro peníze těžko, když ve svém předchozím povolání si finančně vedl lépe. Prý ten pocit, že ze své funkce má možnost pomoci lidem, kterým například upadl zrezivělý okap. „Nevyřešíte těm lidem zdravotnictví, ale vyřešíte, že chodník, po kterém se vracejí z práce, není rozbitý a nepolámou si na něm nohy.“
Hujdus připouští, že zásluhu na relativně mladé základně hnutí Nezávislí mají jeho přátelské vztahy s většinou z členů. Uznává, že kdyby ke vstupu do Nezávislých „přemlouval“ cizí lidi a ne své kamarády, jeho snažení by nebylo tak úspěšné.
„Problémem mladých lidí je, že málokdo ustojí strmý vzestup. U některých je přímo předurčené, že se z nich stanou grázlové, jejich charakter na tuto změnu není připraven. Možná mají tvrdší lokty, pokud si ale neprojdou postupným vývojem, mohou skončit velmi rychle.“
Ono taky kdo by se hrnul někam, kde mu nezaručí jistý plat ani místo. „Je to velmi ošemetné, kdo se do té komunální politiky přidá a pak není zvolen a nějak mu to nevyjde, nemá se kam vrátit, tak pak to má těžké. Proto taky s politikou nelze počítat jako s jistým povoláním, je to spíše poslání než povolání. Vy se musíte stát radním, primátorem nebo náměstkem, aby to mohla být vaše profese. Být zastupitelem, to vás neuživí.“
Musí být hůř
„Myslím, že by muselo dojít k totální krizi, muselo by být ještě mnohem hůř než teď, aby se lidi odhodlali s tím něco dělat. Dokud mají co jíst a neřeší existenční otázky, nic je nedonutí se začít zajímat nebo dokonce začít něco dělat. Podle mě jsou teďka všichni v klidu. Na pivo mají a u toho se přece politika řeší nejlíp.“ Takto vidí současný problém studentka ekonomie z Ostravy, Romana Michnová.
Zdaleka však není jediná. Podobný názor má i Tereza Voláková, zaměstnankyně grafické firmy, z Ostravy. „Až se lidem povede opravdu zle, zavládne opět totalita, zjistíme, že nás nepustí ze země nebo že nemáme ani na chleba, pak se snad lidé začnou zajímat. Doufejme, že se to nestane a v budoucnu naše politika bude vypadat lépe.“
Jak se studentík k politice dostal
„V Parlamentu sedí i tací politici, kteří na dobrý nápad slyší.“
Rozhovor, který vás přesvědčí, že má smysl bojovat za věci, které se vám nelíbí i ve studentském věku.
Rotavský rodák Michal Holan se již od malička věnoval humanitním oborům, v dospělosti se pak rozhodl studovat něco, co ho baví a v čem má přehled, volba tak logicky padla na studium Politologie a mezinárodních vztahů.
„Abych to tak nějak shrnul, jsem normální kluk z malého města, který celé dětství sportoval, běhal s rukama venku, chodil domů odřený a špinavý, ale škola mě vždycky bavila a možná, že i díky dobré paměti jsem se až do příchodu na vysokou nemusel moc učit.“
Politika je pro pana Holana koníčkem. Informace ze světa ale i z domova sleduje od mala a jak sám říká, politika k tomu neodmyslitelně patří. Myšlenka, že by se on sám mohl na politice aktivně podílet ho napadla, když mu bylo dvacet jedna. „Viděl jsem, jak špatně může fungovat zastupitelstvo města, jak špatné vztahy mohou panovat mezi 17 zastupiteli tak malého města jako je Rotava a jak špatné praktiky „velké politiky“ mohou pronikat do vrstev komunální politiky.“ Pocit, že představitelé města řeší osobní antipatie víc, než stagnující vývoj města vedlo pana Holana k rozhodnutí zasáhnout. „Tím rozhodujícím momentem bylo to, že jsem si uvědomil, že to tak nevnímám pouze já a tehdy jsem si řekl, že je to vlastně naše povinnost do toho boje jít a pokusit se tu nevlídnou situaci změnit.“
V roce 2006 v komunálních volbách kandidovaly čtyři politické strany, což je na město, ve kterém žije tři a půl tisíc obyvatel málo, alespoň tedy dle pana Holana. Rozhodl se tedy, že situaci změní a vytvoří vlastní politický subjekt. Z nedostatku personálního i finančního však raději zvolil variantu založit tamní variantu ČSSD. Ve městě s 20% nezaměstnaností mu levicově zařazená strana připadala nejvhodnější. Během půlroku nabrala strana druhý největší počet členů ze všech politických subjektů ve městě. „Věkový průměr máme pod 30 let a myslím, že obyvatelé nás vnímají jako mladou krev, která je schopná změnit nelichotivou situaci ve městě.“ Poslední sčítání ukázalo, že s věkovým průměrem 32 let, jsou nejmladší místní organizací ČSSD v zemi.
Jak je ale tento nápad přijímán v reálu? „Během toho roku a půl, co aktivně působíme ve městě, jsem se nesetkal se špatnými reakcemi na naši adresu. Většinou tedy slýchávám chválu a poděkování za to, že mladí lidé mají snahu změnit špatnou situaci, zrekultivovat fungování města a převzít odpovědnost za svá rozhodnutí. Na druhou stranu nejsem tak bláhový, abych si myslel, že naší snahu každý vnímá pozitivně. Tací lidé ale zatím za mnou nepřišli a nemluvili se mnou.“
Jako místopředseda místní organizace ČSSD má tento čtyřiadvacetiletý student zkušenosti s vedením schůzí, vedením kampaně, sestavováním kandidátní listiny a volebního programu aj.
Kromě fungování v místní organizaci ČSSD nasbíral pan Holan zkušenosti i jinde. „Další politické zkušenosti jsem nasbíral během své stáže v Senátu Parlamentu ČR, kde pracuji u pana senátora Miroslava Nenutila, který má dlouholetou praxi v komunální politice a který mi dal mnoho dobrých rad, kterými se teď snažím řídit a které mi pomáhají v rozvoji naší malé místní organizace.“
Pan Holan tedy jednoduše řečeno, bojuje za něco, čemu věří a proti něčemu, co se mu nelíbí. Proč je ale takovýchto aktivistů málo. Nezájem, lenost nebo nedostatek snahy? Nebo snad ono mladým patří svět už neplatí?
„Vnímám, že vstup do politické strany není pro mnoho mladých lidí jednoduchý, pokud nemají kolem sebe takový svazek lidí, který mám kolem sebe já. Stranictví je v ČR všeobecně vnímáno negativně a v opačném směru je dle mého názoru chybou, že politické strany neartikulují dostatečně svůj zájem o vstup mladých lidí do strany a jejich aktivní zapojení do politiky. V ČR se z mého úhlu pohledu nedostatečně politicky vzdělávají a vychovávají mladí lidé, čímž pouze roste počet těch, kteří jsou apatičtí vůči veřejnému dění.“
Hlavním důvodem, proč pan Holan vstupoval do politiky, byl jeho nesouhlas s řízením města, ve kterém žije. Proto i budoucnost místní organizace ČSSD směřuje tak, aby město prosperovalo. Budoucnost tedy vidí jasně: „Vyhrát volby nebo aspoň získat dostatečný mandát k vytvoření koalice s některým z ostatních subjektů, protože z opozice se chod věcí měnit nedá.“
V současné době se připravuje na nadcházející volby. „ Prvním oříškem bylo poskládat kandidátku, ještě těžší bylo sestavit program, na který by lidi slyšeli, přece jenom nestojí za námi žádná zkušenost, jež by lidem ukázala, ža jsme schopní a důvěryhodní, ikdyž možná právě to, že nemáme léta zkušeností se skandály a korupcí by mohlo lidem dodat odvahu nás volit.“ V případě neúspěchu jsou on i předseda místní organizace připraveni složit své funkce, ikdyž připouští, že úplně by se
A jeho osobní život? V ideálním případě se vidí v některé z energetických společností, které jsou zodpovědné za dodávky plynu do České republiky nebo na Ministerstvu průmyslu a obchodu popřípadě kariérní růst zakončit ve vrcholné účinkování v politice nevzdali ani přes neúspěch.
politice. Ale kdo ví, vždyť je mu teprve třiadvacet. Co jste dělali v jeho letech vy?
Je jedno zda vládne pravice či levice, vždycky se najde skupina, které daný stav vyhovuje a další, která tak spokojená není. Je proto pochopitelné, že názory na současný stav politiky se budou různit podle toho, ve které skupině se zrovna nacházíme. Co ale vede lidi, kteří patří do podobné skupiny k tomu, že mají na politiku zcela protichůdné názory?
Čtyřicetiletý Tomáš Michalík, zedník z Ostravy, který politiku sleduje pravidelně a jehož pesimismus nezná mezí. Na druhé straně recepční Marta Havlíková, která se o politiku nikdy nezajímala.
Oba pocházejí ze stejného města, jsou si blízcí věkem a oba se starají o rodiny. Nemají vystudované vysoké školy a živí se manuálně. Podívejme se tedy na to, proč na stejnou věc nahlíží každý jinak.
Jak vnímáte současný stav politické scény u nás?
Paní M: Nevím, jaký je rozdíl mezi současným stavem a tím, co u nás bylo před pěti lety. Pořád ty samé tváře, jenom post změnili. Nepociťuji rozdíl v tom, kdo zrovna vládne. Sem tam sice v rádiu slyším, co ten či onen politik řekl, ale že bych to nějak dlouhodobě sledovala, to ne. Zaznamenávám sice změny typu poplatků u lékaře, ale to je asi vše.
Pan T: Každý večer se u zpráv rozčiluju nad tím, jak neskutečné věci se u nás dějí. Úplatky, rozkradené veřejné zakázky, všichni o tom ví, ale nikdo s tím nic nedělá, protože ti, kteří by s tím mohli něco udělat, v tom jedou taky. Neuvěřitelné. Navíc mám pocit, že se tohle děje jenom u nás, zajímalo by mě, jestli třeba ve Francii mají stejné problémy jako my.
Co byste tedy změnili?
Paní M: Já si myslím, že lepší už to nebude. Věřím tomu, že když se jednou někdo dostane k moci, tak už se ji nevzdá. A to nemluvím o penězích. Na druhou stranu nechci jim křivdit, kdyby se kdokoli z nás dostal tam, kde jsou oni, taky bychom se nebránili sta tisícovým platům. Takže těžko říct, hamižnost je v nás všech, takže se ani není čemu divit.
Pan T: Nesouhlasím s paní Martou. Já nepotřebuju statisíce. Nejde mi ani tak o peníze jako spíš o princip. Ta drzost, že někdo si může dovolit úplně všechno a ví, že se mu nic nestane, to je nejhorší. Nejlepší by bylo, kdyby se tam nahoru dostali normální lidi, kteří ví, kolik stojí chleba.
Takže vy navrhujete změnit personální obsazení politických stran?
Pan T: Ano, podle mě by bylo nejlepší, kdyby se platy politiků snížily na normální částku. Hned by se pak ukázalo, komu jde o zisk a kdo se skutečně snaží prosadit nějaký zájem. Pak by bylo mnohem snazší zorientovat se, kdo se s kým baví pouze kvůli konexím a kdo sleduje zájem své strany. Noví politici by naší zemi prospěli, už jenom tím, že by snad měli větší důvěru voličů, když ještě nestihli nic zkazit.
Paní M: No to je možná pravda, ale mě by třeba nedonutilo jít volit asi nic. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy byla volit. Stejně se nic nemění, tak proč bych se namáhala. Začnu chodit volit, až zavedou pokuty za absenci při volbách. Jinak ne. Nevěřím těm, kteří jsou u moci už léta, tak proč bych měla věřit těm, kteří zrovna přišli?
Pan T: Možná právě proto. Proto, že je to třeba nová naděje na změnu.
Paní M: Tenhle optimismus už mě dávno přešel.
Zachránci jsou na druhé straně
Nenávratně zkorumpovaná politika. Nechuť mladých lidí se do politiky jakkoli zapojovat. Situace, kterou nikdo neumí, nehledě na to, že mnoho z nás ani nechce, změnit.
Kde ale bereme tu jistotu, že právě politika je obor, kde příliv mladých lidí, je nejzásadnější problém? Schválně, kdy jste se naposledy zamysleli nad tím, že celý život chodíte k tomu samému pekaři, holiči nebo třeba doktorovi. V kterémkoli jiném oboru je běžné, že vykonáváte stejné povolání celý život. Nikoho to nepřekvapuje, nikdo se nad tím nepozastavuje. Nikdo neočekává, že prodavači v supermarketu budou mít prcovní smlouvu pouze na omezený počet let. Na rozdíl od toho se s dvou až čtyřletou pravidelností stále divíme, že kandidátky politických stran zůstávají stejné. Proč?
Napadá mě jediné vysvětlení. Nevadí nám, když pekař připálí chleba. Příště prostě půjdeme jinam. S klidem přehlížíme, že zahradnictví, kam chodily už naše maminky, je najednou zavřené. S politikou je to jiné. Máme pocit, že tito lidé ovlivňují naše životy trvaleji a v důležitějších věcech, než masér od vedle. A máme pravdu. Je jasné, že většina budoucích politiků nenakreslí ve školce kariéru politika jako své vysněné povolání, ono doktor se taky lépe maluje, že. Ale i přesto máme tendenci očekávat příliv nových a nových členů. Kdy tedy konečně přijdou ti noví, ti mladí a krásní? Chytří a vzdělaní? Ti, co všechnu tu špínu konečně uklidí? Já vím kdy. Až ti, kteří si všechny ty Topolánky, Nečasy a Zemany zvolili, nebudou líní přečíst si volební program až dokonce a zjistit, že kandidátky stran mají občas i druhou stranu. Právě tam se většinou schovávají naši zachránci. Ti, jimž jejich strany nevěří natolik, aby je dali na první stranu. Jak jim pak máme věřit my?!
Zkusme tedy někdy, v rámci vlastního vysvobození, dát šanci těmto nadějím, možná právě oni nepodlehnout masové korupci, tlaku okolí nebo tradici podvádět. Možná mají svědomí. Dáme-li jim šanci jednou, třeba nám ukážou, že je jich víc. Pak nám třeba nebude vadit, že celý život volíme ty samé politiky. Ne protože musíme, protože prostě není komu jinému dát hlas, ale proto, že chceme.
Cíl práce
Během svého studia jsem absolvovala kurz psané a také rozhlasové žurnalistiky. Psaná žurnalistika mi byla vždy bližší, proto jsem se při volbě formátu dlouho nerozhodovala. Složitější byla volba tématu. Vzhledem k politické specializaci, které jsem se po dobu svého studia věnovala, jsem uvažovala nad vhodně zvoleným tématem. Právě uvědomění si, že mezi lidmi převažuje názor, že česká politika je nenávratně zkažená, mě inspirovalo k tomu, abych se zajímala o to, jak situaci zlepšit. Zaměřila jsem se na působení mladých lidí v politice, jako novou vlnu, která má možnost současnou situaci změnit.
Chtěla bych zmapovat názory několika lidí a jejich vztah k aktuální politické scéně. Zaměřit se na porovnání těchto mladých aktivistů a jejich konání dát do opozice s těmi, kdož tvrdí, že politika se jich netýká neboť je nenávratně zkorumpovaná a oni nic nezmůžou i kdyby chtěli (nehledě na to, že nechtějí).
Finálním výstupem mého samostatného projektu budou texty, jež postupně představí rozdíly v knižní teorii a praxi, například tedy průměrný věk politiků, proč politické strany „stárnou“ a nenabírají nové členy. Dále, na příkladu konkrétní osoby, představím argumenty, že existují i mladí lidé se zájmem o politiku, kteří místo odsuzování a předsudků sami mění stav věcí, se kterými nesouhlasí. Na druhou stranu porovnám dva protikladné názory, jejich argumenty a důvody, proč se situací souhlasí nebo právě naopak a závěrem pak zjištěné poznatky okomentuji a shrnu ve svém vlastním článku.
Cílem práce je tedy vytvořit sérii publicistických textů, které podají čtenáři exkurs do problematiky současného politického dění a zároveň nastíní východisko situace. Jako možné řešení je přivedení do politiky nové lidi. Právě změnu personálního obsazení považuji za jedno z možných východisek a proto se jím dále zabývám. Práce tedy nastíní současný stav politické scény, to, jak je přijímána veřejností a zda má smysl, aby se do politiky přidávali noví, mladí lidé a snažili se situaci zlepšit.
Zdůvodnění volby tématu
Téma mého samostatného projektu, jež bylo představeno v první kapitole, je jasné. Nikdo z nás nemůže říct, že se nás netýká. S politikou se setkáváme každý den, ovlivňuje náš každodenní život, a i když se jí někteří snaží ignorovat, nepomůže to. Maximálně docílí toho, že nebudou o dění informováni, to ale neznamená, že se jim nějak vyhne. Vyhnout se politice nelze. Denně se s ní setkáváme ve všech médiích, v rozhlase, novinách, televizi i na internetu. Rozhodnutí vydaná na nejrůznějších politických postech ovlivňují celý náš život, ať už si tuto skutečnost uvědomujeme či nikoli. O důležitosti tématu tudíž není pochyb. O to horší je, pokud s tak zásadním tématem, jako je státní politika, nesouhlasí většina obyvatel země. Chtěla jsem zvolit téma, jež je rozporuplné. Spousta lidí nesouhlasí, spousta naopak ano. Čím více lidí, tím více názoru. Je jasné, že politika vždy byla a nejspíš asi i zůstane tématem, na němž se většina není schopná dohodnout. Každý má svou vysněnou představu o dokonalém politickém systému, každý ví, co by změnil. Jedním z těch trvale zakořeněných názorů je myšlenka, že politika je zkorumpovaná, nenávratně ztracená a jakýkoli pokus o změnu zůstane bez odezvy. Rozhodla jsem se tudíž pro téma, které navrhuje možnost, jak by alespoň částečně, když už ne trvale, mohla situaci zlepšit.
Samozřejmě jsem k volbě tématu přistupovala subjektivně. Již několikrát jsem měla možnost zasednout ve volební komisi při nejrůznějších volbách. Vidět na vlastní oči to znechucení, absolutní rezignaci mě přivedlo k tomu, začít se problémem zabývat hlouběji. Už samotná volební účast, jež je velmi nízká, poukazuje na znechucení voličů a jejich nezájem. Uvažovala jsem o tom, kdy nastane ta změna a také dojdu k tomuto pasivnímu přístupu, kdy dospěji do stádia, kdy mi volební výsledky budou připadat bezvýznamné a kdy přestanu doufat v lepší zítřky. Snad nikdy. Nicméně tímto projektem se snažím poukázat a povzbudit lidi, kteří smýšlí podobně jako já a nechtějí přijít o své ideje. Důkazy, že věřit ve zlepšení má smysl a že má smysl bojovat a prosazovat svůj názor mají vést k povzbuzení i dalších mladých lidí, aby jen pasivně nepřihlíželi, ale sami se zasadili o změnu.
Zdroje / Stav problematiky
Problematika politiky je řešena celosvětově. Existují knihy zabývající se politikou, nejrůznější příručky a pojednání. Politika je celosvětová záležitost a tak je k ní také přistupováno. Jak jsem již zmiňovala, s politickými tématy se denně setkáváme ve všech typech médií. Existuje politologie jako vědní obor a taktéž politologie jako studijní obor na vysokých školách. Vypsat tedy všechny tituly, jež byly k tématu napsány je takřka nemožné, i kdybych se zaměřila jen na české území, nemluvě o evropském či dokonce světovém měřítku. Pouze pro zajímavost uvádím, že pokud do internetového vyhledávače zadám „politika“, naleznu více než 42 miliónů odkazů. Tolik k důležitosti politiky.
Dílčím tématem, kterým se zabývám ve svém samostatném projektu, se taktéž zabývá nesmírné množství lidí. Je to logické, vzhledem k tomu, jak k politice přistupuje veřejnost a jaký na ní má názor, se politici snaží vymyslet jak situaci zlepšit. Jedním z návrhů je právě přilákat do politiky co nejvíce nových tváří. Na toto téma bylo taktéž napsáno nespočetné množství článků a téma není nové a snad pro nikoho neznámé. Jako ukázku jsem zvolila článek o způsobech, jakými politické strany lákají nové, mladé členy.
http://ostrava.idnes.cz/politicke-strany-chteji-mlade-lidi-verbuji-je-na-siti-i-ve-skolach-pyz-/ostrava-zpravy.aspx?c=A120123_1720972_ostrava-zpravy_mav
Je tedy jasné, že můj projekt nemůže obsáhnout téma celkově. Z důvodu omezeného rozsahu, ale i proto, že autorka není politolog a nemá znalosti potřebné k případné analýze situace. Práce tedy nepřináší nové poznatky. Fakt, že se politici snaží nabrat mladé členy do svých členských základen, není novinka. Práce se snaží spíše poukázat na to, proč by této možnosti měli lidé využít, jak mohou oni sami pomoci zlepšit situaci. Snažím se ukázat, že i přesto, kolik toho bylo k tématu napsáno a řečeno, málo se poukazuje na ty, jež by si to možná zasloužili. O těchto mladých idejí plných studentů, jež nevidí politiku jako zkorumpovanou pračku peněz, ale jako možnost změnit svou budoucnost. Jednotlivé články tak poukazují na konkrétní názory osob, ne na názor davu.
Ideový plán
Celý výstup mého samostatného projektu by měl tvořit sérii publicistických textů, které by mohly být publikovatelné v daném tematickém periodiku. Autorčiným záměrem je snaha oslovit čtenáře tématem, které přestože je globálně řešeno prakticky denně, konkrétně tomuto tématu je pozornost věnována jen zřídka.
Ačkoli samozřejmě nejsem takovým optimistou, že by můj článek oslovil tisíce lidí, kteří by okamžitě začali jednat, přece jenom doufám. Ono už i jen to, že by čtenář postupně přečetl všechny čtyři texty, by se dalo považovat za úspěch. Přece jenom v dnešní době, kdy tištěná periodika jsou na ústupu a těm internetovým dominují spíše kratší texty, nejsem přesvědčena o tom, že by si čtenář opravdu přečetl celý speciál o tom, proč nejsou v politice žádné nové tváře. A ti, jež by si takovouto přílohu opravdu přečetli, se o téma jistě zajímají a situace jim není lhostejná. Dá se tedy předpokládat, že jsou zodpovědní (chodí pravidelně volit apod.). Zdá se tedy, že se nacházíme v jakém si začarovaném kruhu. Mohu tedy jen doufat, že bych čtenáře přilákala výrazným grafickým zpracováním, vtipným titulkem nebo trefnou poznámkou.
Postup práce
Na začátku příprav na Samostatný projekt jsem vycházela z kurzu Politická specializace. V daném předmětu jsem totiž jako závěrečnou práci psala článek na podobné téma. Při hlubším zkoumání jsem však došla k tomu, že článek je pro samostatný projekt nepoužitelný, neboť se výrazně odchyluje od tématu. Článek jsem tedy mezi výsledné texty nepoužila, ale jeho příprava mi výrazně usnadnila psaní jednoho z finálních výstupů Samostatného projektu.
Samostatný projekt vznikal asi týden. Na začátku jsem si dle připravené osnovy článků udělala seznam věcí, které je nutné udělat, ještě před samotným psaním. Bylo nutné kontaktovat lidi a domluvit se s nimi na termínu, kdy uděláme rozhovor. Dále jsem hledala literaturu k tématu a udělala jsem rešerši na internetu, co bylo k danému tématu již napsáno. Vzhledem k velkému množství nalezených informací a článků, nebylo možné je přečíst všechny.
První článek by měl být stěžejním textem, měl by představovat ten hlavní, nosný výstup mého samostatného projektu. Snažila jsem se jej napsat publicistickým, co nejvíce čtivým způsobem. Tématem článku jsou mladí lidé a jejich angažovanost v politice. Snažila jsem se uvést argumenty pro i proti tomu, aby se do politiky dostaly nové tváře, zjišťovala jsem co si o tom myslí ti, kterých se to týká a jak těžké je do politiky vstoupit. Zároveň jsem do článku úmyslně zařadila i velké množství faktických informací, které mají vést ke zdůvěryhodnění textu. Velké množství přímých řečí, citací a názorů nejrůznějších osob jsem pak volila proto, aby byl článek čtivý, aby se s ním čtenář ztotožnil a měl tak větší šanci najít v článku i svůj názor.
Ještě před tím, než jsem samotný článek začala psát, připravila jsem si osnovu. Navrhla jsem si, jak by měl článek vypadat, co všechno chci zmínit, co by mělo být z článku patrné. Dále jsem si sepsala zdroje, ze kterých budu vycházet. Do tohoto seznamu jsem zařadila klasickou literaturu, kterou jsem našla v knihovně, dále oficiální weby politických stran, webový archiv periodik, které se zabývají politikou. Přidala jsem také několik webů, na které jsem dostala tip od známých, kteří studují politologii
Uznávám, že začátek samotného psaní byl pro mě dost těžký. I přes připravenou strukturu, jsem nevěděla jak začít a od čeho se odrazit. Nakonec jsem si tedy na internetu našla výroky několika politiků a jejich názor následně okomentovala tím mým. Když jsem měla takovýto začátek, dál už mě napadalo, co bych chtěla do článku přidat. Pro vyváženost článku jsem dodala argumenty obou probíraným názorům, tedy pro i proti vstupu mladých lidí do politiky.
Druhá část prvního textu pojednává o tom, jak se „těžké“ se v dnešní době do politiky, resp. Do politické strany dostat. Porovnávám, jak se přijímací řízení změnilo v horizontu uplynulých pěti let.
Text dále poukazuje na rapidní úbytek členů v členských základnách v jednotlivých stranách, výsledek je zpracován do tabulky, která byla vytvořena panem Zbořilem. Já jsem si ji z jeho blogu vypůjčila, neboť se přesně hodí do mého textu.
Následně jsem si otevřela webové stránky několika politických stran, na nichž jsem dohledala věk politiků, konkrétně těch, kteří jsou v grémiu a jejich věk zprůměrovala. Tyto údaje jsem považovala za stěžejní a na tom jsem deklarovala fakt, jak jsou politici stárnou a noví nepřicházejí.
Poslední, čím se v článku zabývám je nízká volební účast nejen mladých, ale lidí všech věkových skupin. Článek jsem zakončila souborem výpovědí, jež dohromady mají tvořit jakousi výzvu pro čtenáře, aby jim budoucnost české politiky nebyla lhostejná a aby se odhodlali se situací začít něco dělat.
Druhý článek, který jsem psala, byla story. Článek je založen na studentu Michalu Holanovi, kontakt na něj jsem získala přes známého, který mi jej doporučil, jako vhodného respondenta vzhledem k tématu, jež zpracovávám.
S dotazovaným jsem se osobně nesetkala. Veškerá komunikace mezi námi probíhala online. Domluvit si rozhovor s panem Holanem nebyl problém, již na podzim jsem jej kontaktovala kvůli výše zmíněnému kurzu Politické specializace. Pan Holan je na rozhovory zvyklý a líbil se mu způsob, jak jsem se jej dotazovala. Zřejmě i proto reagoval kladně, když jsem jej žádala o další interview.
Nejdříve jsem ho stručně informovala o tom, že pracuji na Samostatném projektu, jaké jsem si zvolila téma a jako roli bude hrát v daných článcích on. Pan Holan souhlasil a já jsem mu proto obratem poslala, co všechno bych potřebovala vědět. Ptala jsem se na jeho osobní i pracovní život. Nejen v horizontu posledních let, ale už od dětství. Ptala jsem se na rodinné poměry, koníčky, zájmy. Když jsem zjistila tyto široké souvislosti, ptala jsem se na jeho studijní úspěchy. Posledním tématem, kterým jsme se zabývali, byla jeho politická kariéra. Pan Holan mi popsal motivy, které jej vedly do vstupu do politiky, naznačil poměry v rodném městě a dotkl se i vztahů ve vrcholné politice. Když jsem všechny tyto informace shromáždila, udělala jsem si osnovu článku. Zesumírovala jsem si zjištěné informace, rozdělila jsem je do pomyslných kategorií a následně jsem dané kategorie přiřadila k jednotlivým bodům osnovy článku. Vyloučila jsem nadbytečné informace a ponechala pouze ty, které jsem považovala za důležité.
Samotné napsání článku mi vzhledem k dostatečnému množství již zpracovaných informací trvalo několik desítek minut. Nejzajímavější věty jsem vytyčila tak, že jsem je graficky zvýraznila a použila jako nadpis. V článku také často používám přímou řeč, abych dosáhla větší autenticity a také pro zvýšení čtivosti.
Myslím, že článek dodržuje normy daného žánru. Já osobně jej považuji za zřejmě nejlepší ze všech mých výstupů, neboť ukazuje konkrétní případ studované problematiky.
Třetí článek staví do opozice názory dvou lidí. Jeden z nich je pro politický druhý právě naopak. Nechtěla jsem analyzovat a sáhodlouze vysvětlovat rozdíly, mezi myšlením obou dotazovaných. Mým cílem bylo otázky cílit tak, abych odpovědi jasně deklarovaly rozdílnost obou respondentů.
Oba respondenti jsou blízcí členové mé rodiny, proto domluva rozhovoru nebyla složité. O to zajímavější mi připadá srovnání jejich názoru, vezmeme-li v úvahu jejich rodinné vztahy. Při rozhovoru byly přítomni oba dva respondenti, jejich odpovědi jsem zaznamenávala na diktafon. (Ten jsem si již ve fázi přípravy na Samostatný projekt půjčila na katedře žurnalistiky.) Vždy jsem oběma položila stejnou otázku, počkala jsem na jejich reakci a v případě nesrozumitelnosti jsem se doptávala nebo vyčkala na reakci druhého z nich.
Do samotného článku jsem vybrala ty otázky, jež svou odpovědí jasně ukazují na rozdílnost názorů obou respondentů. Odpovědi jsem upravila pouze tak, aby gramaticky splňovaly pravidla českého pravopisu. Pro větší autenticitu jsem však záměrně nechávala některé výrazy nezměněny.
Poslední článek by měl ukazovat autorův názor k probíranému tématu. Ačkoli jsem měla před psaním článku plán, o čem by měl článek být, nedodržela jsem ho. První část textu jsem začala psát podle předem promyšleného plánu, následně se mi ale vybavovalo velké množství vhodnějších myšlenek, které jsem do textu chtěla zakomponovat. Psaní tohoto textu bylo časově nejmíň náročné. Vzhledem k tomu, že jsem nebrala ohled na připravenou osnovu, ale nechala jsem volně proudit myšlenky, které jsem pak pouze zformulovala a napsala, psaní tohoto článku mi připadalo nejsnazší. Záměrně jsem text nepsala moc dlouhý a používala jsem v něm více hovorovějších výrazů, aby čtení bylo pro příjemce co nejsnazší a nejsrozumitelnější. Tento komentář má příjemci navrhnout jedno z možných řešení situace, zároveň mu nabízí autorův postoj k tématu se kterým se může buď ztotožnit, nebo si zanechat, má-li vůbec nějaký, svůj názor.
Sebehodnocení
Kdybych měla shrnout, jak se mi povedla práce a naopak co se nepodařilo podle plánů, asi bych řekla, že se výstupy mého samostatného projektu shodují s tím, jak jsem je zamýšlela napsat.
V úvodu jsem předeslala, že by články měly tvořit cyklus publicistických textů, které souhrnně popisují názor velkého množství lidí ke sledované problematice. Tento cíl jsem splnila, tedy alespoň si to myslím. Vzhledem k tomu, že v každém z textů hovoří někdo jiný a svůj názor prezentuje jinak, čtenář má velkou šanci najít si alespoň část, se kterou by se ztotožnil. Čtenáři je dále předkládáno velké množství argumentů proto, aby byl schopný si vytvořit svůj vlastní názor a nebyl tak názorově závislý na tom, kde si co přečte nebo kde co zaslechne.
Série mých textů čtenáři nabízí neotřelé téma k zamyšlení. Netvrdím, že přicházím s novou myšlenkou, tématem nebo nápadem. Uvědomuji si, že vzhledem k tomu, jak často probíraným tématem je politika, je téměř nemožné přijít s novou myšlenkou. I přesto si však myslím, že ačkoli je politika v médiích téměř denním chlebem, některá témata se opakují častěji než jiná. Téma mého projektu, soudě podle mě, je jedním z těch, které se neřeší každý den. Jednou za čas, většinou pak po volbách se řeší co a jak zlepšit, jak zvýšit volební účast a podobně. Tato potřeba však zakrátko zmizí, alespoň do doby dalších voleb, kdy se téma nadhodí znovu.
Čtenáře by mohla překvapit délka třetího textu. Tento rozhovor však nebyl zamýšlen jako hloubková sonda, která má za úkol co nejšířeji popsat respondentův stav, rozpoložení vzhledem k tématu. Snažila jsem se co nejstručněji, tedy co nejúderněji jasně deklarovat názory obou respondentů tak, aby čtenář i po přečtení takto krátkého rozhovoru pochopil, jaký je názorový rozdíl mezi oběma dotazovanými.
Celkově se tedy domnívám, že všechny výstupy, jež v Samostatném projektu předkládám, by čtenáře měly přivést k zamyšlení. Čtenář by měl po přečtení získat alespoň základní informace k tématu, měl by zvážit argumenty, jež jsou mu předloženy. Dále se zamyslet nad vážností situace, nad tím, proč píši právě o těchto lidech a možná se jimi nechat inspirovat. Toto bylo cílem mých textů, přimět čtenáře k zamyšlení a možná i k inspiraci, aby i on sám začal měnit to, s čím nesouhlasí. A to se, doufám, povedlo.
Zdroje
1. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Tihnou-k-rychlym-resenim-rika-psycholog-o-mladych-politicich-167508
2.http://www.prazskypatriot.cz/politika-se-primo-dotyka-i-mladych-lidi-je-presvedcena-kandidatka-lidovcu-prochazkova/
3. www.cssd.cz
4. www.ods.cz
