Pavla Mrázová Realizace
Úvodní článek - Tanec na teplické základní umělecké škole není jen záliba. Je to láska na celý život
Story č. 1 - Po hip hopu a roztleskávačkách jsem se našla až v baletu, říká studentka práv
Story č. 2 - Šestiletý Alex miluje balet, pozornost malých tanečnic si užívá
Reportáž - Na jevišti je nejdůležitější se usmívat... a když nevíš, toč se!
Záměr
1. Cíl práce
Cílem tohoto samostatného projektu je poskytnout čtenáři pohled do zákulisí fungování tanečního oboru Základní umělecké školy Teplice (TO ZUŠ). Nastínit atmosféru, která zde panuje, seznámit s žáky a jejich vztahem k TO, s jeho zaměstnanci i tanečními styly, které se zde vyučují. Prostřednictvím TO ZUŠ bych chtěla zvýšit zájem či povedomí o baletu a ukázat, že tanec může být velkou součástí života mnoha lidí. Tohoto vytyčeného cíle bych chtěla dosáhnout pomocí série textů, která bude obsahovat úvodní článek, který školu představí, rozhovor s jednou z pedagožek tanečního oboru, reportáží z tanečního vystoupení a dvěma protikladnými story s žáky TO.
2. Zdůvodnění volby tématu
V rámci specializací, které si studenti žurnalistiky volí v průběhu studia, jsem si vybrala kulturní specializaci, jelikož z nabízených možností se mi zamlouvala nejvíce. Ke kultuře, potažmo k umění, mám blízko celý život. Hudbu jako takovou považuji za velkou součást svého života. Věnuji se jí nejen pasivně čili posloucháním rozličných stylů zejména z minulého století, ale i aktivně – hraji na klávesy. Zajímám se o filmy, ráda chodím i do divadla a již od pěti let tančím v teplické ZUŠ. Ani si nevybavuji dobu, kdy jsem netančila, balet tedy beru jako nedílnou součást svého života, bez které si ho ani neumím představit. Proto mě při zamýšlení, jaké téma si pro svůj samostatný projekt zvolím, ihned napadl právě TO ZUŠ v Teplicích. Jelikož ho navštěvuji už sedmnáctým rokem, jeho prostředí i lidi dobře znám. Zpočátku jsem tuto skutečnost považovala za velkou výhodu. V průběhu práce na projektu jsem však zjistila, že je to v některých ohledech taktéž nevýhoda.
Také jsem se dlouho rozhodovala o své technické specializaci – zda zvolím foto či psaný projekt. Nakonec jsem zvolila ten psaný. Schopnost poutavě a dobře psát je pro novináře nejzákladnější dovedností, jíž by měl zvládat, proto se budu snažit dokázat, že touto schopností disponuji. Nadto v psaném projektu více využiji zkušenosti, které jsem v průběhu studia získala (přece jenom na psaní je při studiu kladem větší důraz než na druhou specializaci, v mém případě fotografickou). A díky zpětné vazbě, kterou mi poskytne vedoucí psaného projektu Mgr. et Mgr. Karel Páral, si ověřím, jak na tom opravdu jsem. Nadto balet a taneční pohyby přímo vybízejí ke zvolení fotoprojektu, ale chtěla jsem, aby můj projekt byl zajímavý a něčím poutavý, proto jsem se rozhodla jít „proti proudu“ a zvolila psaný projekt. Sice se říká, že fotografie vydá za tisíc slov, nicméně podle mého názoru je důležité umět myšlenky vyjádřit také slovy. Navíc za cíl svého projektu jsem si stanovila taktéž dát čtenářům možnost poznat jeho zaměstnance či studenty. A jejich motivace či názory se lépe vyjádří slovem než fotografií.
Podle mého názoru je škoda, že je tanec (a celkově divadlo) v oblasti kultury poněkud opomíjeným uměleckým oborem. O nedostatečném prostoru pro samotné kulturní rubriky ani nemluvě. Nejvíce prostoru dostává v médiích hudba a film. Média pravidelně informují o hudebních koncertech či festivalech konaných v České republice, rozhovorů s tvůrci filmů (ať už režiséry nebo například herci) je taktéž plno, stejně jako recenzí na koncerty či filmy (případně seriály). Je to s největší pravděpodobností proto, že hudbu poslouchá a do kina chodí více lidí než do divadla. V průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR z roku 2009, který se týkal způsobu trávení volného času, odpovědělo 40 % lidí starších 15 let, že do divadla nechodí vůbec, zato hudbu poslouchá alespoň jednou za týden 51 % dotázaných.
Dalším důvodem může být i to, že divadlo spadá pod tzv. vyšší kulturu, která, na rozdíl od té nižší, masové kultury (populární hudby nebo filmových blockbusterů), není pro každého. O tanci tak píšou spíše specializovaná média než všeobecná. Podle mého názoru by se ale i všeobecná média měla snažit zařadit témata s tancem spojená do svých mediálních obsahů, aby ho přiblížila masovému publiku. Svým projektem bych chtěla zvýšit povědomí či zájem o balet nebo tanec jako takový, což by si tento vskutku náročný umělecký obor jistě zasloužil. Skrývá se za ním totiž velká dřina a mnohá úskalí, která málokdo vidí. Navíc samotný balet je v rámci ostatních tanečních stylů opomíjený, jelikož dnes jsou v kurzu modernější taneční styly typu street dance (break dance nebo hip hopový tanec), twerking či latinskoamerické tance. Přitom balet má za sebou dlouhou historii, jeho kořeny sahají až do 15. století a je to právě tento styl, který tvoří základy mnoha jiných, dnes populárních tanečních technik. Proto si myslím, že balet by měl zaujímat přední místo mezi ostatními tanečními styly.
Domnívám se, že by nejen pro čtenáře, kteří mají rádi tanec či kulturu obecně, mohly být jednotlivé články zajímavé, jelikož samotné povolání tanečníka či baletky je nevšední. Také se okolo něho vytváří spousta stereotypů, polopravd či vyložených lží. Sama jsem se setkala například s lidmi, kteří si myslí, že špičky (speciální baletní obuv, díky které mohou tanečnice stát na palcích či prstech nohou) jsou vyráběné ze dřeva, ve skutečnosti jsou však z mnoha vrstev textilií a papíru, které díky lepidlu ztvrdnou, dále z kůže a saténu, ale rozhodně ne ze dřeva. Jiní se zase ptají, zda se baletky taky potí. Jejich pohyby vypadají sice velice ladně a lehce, jako by je nestály žádnou námahu, ale opravdu tanec stojí mnoho námahy a i baletky se při něm potí. Proto se též v mých textech o tématu stereotypů zmíním. Těm, kteří se o tanec zajímají, bych pak eventuálně mohla doplnit jejich již získané poznatky o výuce baletu, nebo jen poskytnout oddechnutí či zábavu například u story.
Také podle svých zkušeností s rodiči dětí, které tančí, vím, že často ani oni sami nemají jasnou představu o tom, co jejich děti na hodinách vlastně dělají nebo co všechno se děje na generálních zkouškách případně v zákulisí tanečních vystoupení. Tudíž (ačkoli se to tak na první pohled nemusí zdát) texty by proto byly určené i pro ně. Také by jednotlivé články mohly čtenáře inspirovat, aby se sami na kursy tance či baletu přihlásili.
Podle mého názoru je též zajímavé propojení kulturní tematiky se zdravotně-sociální, jelikož se ve svém projektu zabývám právě základní uměleckou školou, která spadá pod tematiku školství. ZUŠ ale také rozvíjí kulturní život ve městě svými vystoupeními, koncerty či výstavami, navíc tanec je umělecký obor, proto se projekt dá zařadit pod kulturní žurnalistiku. Díky výše uvedeným důvodům by tak můj projekt mohl zaujmout více potencionálních čtenářů.
3. Zdroje/stav problematiky
Médií, které se věnují tanci, v České republice moc není. Zřejmě nejznámější je Taneční zóna – revue současného tance. Tento čtvrtletník vychází od roku 1997 a je jediným odborným tištěným tanečním periodikem v Česku. Časopis, jehož šéfredaktorem je Vladimír Hulec, poskytuje aktuality jak z domácí, tak zahraniční taneční scény, rozhovory i recenze.
Tancem se zabývá též internetová stránka tanecniaktuality.cz, která byla spuštěná roku 2006 Lucií Hayashi. Kromě klasických žánrů, které jsou užívány v médiích (zprávy, recenze či rozhovory), čtenářům nabízí také servis v podobě přehledu pravidelných tanečních kurzů nebo workshopů, konkurzů či soutěží. Časopis však existuje pouze v online verzi.
Další z internetových serverů o tanci je tanecnimagazin.cz, který obsahuje například rozhovory s tanečními osobnostmi, novinky z tanečního světa či různé zajímavosti. Tento internetový server mi však svým zpracováním nepřijde příliš profesionální, neboť se tam vyskytují základní žurnalistické chyby typu uvádění letošního roku v datu, chybějící popisek či autor fotografie, přímá řeč uvedená dvojtečkou či dokonce gramatické chyby.
Jedním ze tří hlavních témat webu operaplus.cz je kromě hudby a opery také tanec. Je to první online deník o hudbě v České republice, jehož šéfredaktorem je Vít Dvořák. Jedná se o neziskový projekt, který je závislý na darech od sponzorů. Vychází od 10. září 2009.
Také měsíčník Hudební rozhledy v čele s Hanou Jarolímovou obsahuje oddíl tance, muzikálů a divadla. Publikují se v něm například recenze na operní, operetní, baletní či muzikálové tvorby.
Dále se o tanci příležitostně zmiňují média, která se zaměřují obecně na divadlo. Jedná se kupříkladu o dvouměsíčník Svět a divadlo, čtrnáctideník Divadelní noviny či server divadlo.cz.
V televizi se tanci věnuje kulturní stanice České televize s názvem ČT Art, která příležitostně uvádí nastudování různých baletů. Dětský kanál ČT :D zase uvádí pořad Taneční hrátky s Honzou Onderem. Úspěšným pořadem České televize je také Star Dance aneb když hvězdy tančí. Podobnou show s názvem Bailando - tančím pro tebe uvedla v minulosti také komerční televize Nova.
O samotných základních uměleckých školách pak příležitostně informují regionální média, pokud se v jejich rámci stane nějaká událost, která médiím stojí za zmínku. Může se jednat například o úspěch některého z žáků v soutěži, popřípadě na přehlídce, uspořádaný koncert nebo výstavu studentských prací. Jako příklad vkládám odkaz na článek Teplického deníku.
Co se týče odborných publikací, kromě již zmíněného odborného čtvrtletníku Taneční zóna se tanci (baletu) i základním uměleckým školám věnuje mnoho odborných knih i diplomových prací. Práce jsou zaměřené na deskripce, historii či úspěšné osobnosti jednotlivých škol, v případě baletu se věnují vývoji různých baletních souborů či kariéry tanečníka nebo výzkumu dopadu fyzické zátěže na lidské tělo.
V této kapitole bych ještě ráda krátce představila Základní uměleckou školu Teplice. Založil ji roku 1926 Alois Sarauer, v době svého založení se však jmenovala podle klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. V současnosti má škola tři umělecké obory, a to hudební, výtvarný a taneční. Poslední zmiňovaný, do kterého dochází kolem stovky žáků, vyučují MgA. Renata Kiršnerová a Andrea Medzanská, DiS. Výuka probíhá v budově obchodní akademie. Žáci své dovednosti předvádějí dvakrát ročně v teplickém Krušnohorském divadle, v pololetí a na konci školního roku, tedy na konci ledna a června. Škola má své oficiální internetové stránky, kde informuje o koncertech, vystoupeních, výstavách či úspěších svých žáků.
4. Ideový plán
Mým plánem je všechny texty propojit tak, aby vznikl jeden soudržný celek. V rozhovoru s pedagožkou se tak chci věnovat vystoupení i žákům, naproti tomu reportáž budu psát z průběhu vystoupení a story o samotných žácích. Po přečtení by měl čtenář mít komplexnější představu o tom, jak TO teplické ZUŠ vypadá.
Mezi ostatními studentskými projekty, které by se alespoň trochu mohly podobat tomu mému, jsem kromě projektu s názvem Proměny sportovního tance: pohled na parket i do zákulisí nenašla žádný, který by se věnoval tanci a zároveň byl psaný. Všechny ostatní byly totiž vytvořené jako fotoprojekty (například Příprava mažoretek na mistrovství světa či Tanec bez hranic aneb občanské sdružení Bílá holubice - jak se tančí lidem s handicapem). Proto tedy zpětně hodnotím zvolení psané specializace jako dobré rozhodnutí. Projekt tím může mezi ostatními zaujmout právě spojením mého zvoleného tématu a technické specializace. Nadto jak už jsem uvedla výše, dnes jsou populárnější jiné taneční styly, proto si myslím, že i tématem baletu se tento projekt odlišuje od ostatních.
Články z mého samostatného projektu by mohly zaujmout zejména regionální periodika typu Teplický deník, vydání Mladé Fronty DNES pro Severní Čechy nebo týdeník 5plus2 pro Teplicko, jelikož se jedná o téma spjaté hlavně s děním v samotných Teplicích. Nicméně rozhovor či reportáž by mohl publikovat také server tanecniaktuality.cz, jelikož se na něm také nacházejí zmíněné útvary.
5. Postup práce
5.1 Žánrově nezačlenitelný text
Tento článek, který má celý projekt otevírat, jsem paradoxně napsala až úplně na závěr v polovině dubna, a to po konzultaci s vedoucím projektu. Shodli jsme se na tom, že projekt potřebuje nějaký úvodní text, který celé téma otevře. V tomto článku jsem se snažila TO ZUŠ představit a uvést základní informace. Je tedy jakýmsi shrnutím všech textů. Využila jsem pro něj jak zcela nové zdroje (například citace od dalších tanečnic nebo pasáže, které jsem nepoužila v rozhovoru či story), tak informace, jež jsou obsažené v dalších textech. Tento publicistický (v užším smyslu slova) text je žánrově nezačlenitelný, měl by splňovat funkci informativní a získávací.
5.2 Rozhovor
Nejprve jsem si sestavila otázky k realizování interview s pedagožkou MgA. Renatou Kiršnerovou, které tímto děkuji za čas, který mi věnovala, a následně jsem ji vyzpovídala. Jelikož se známe již dlouhá léta a i přes to, že studuji v Olomouci, do Teplic se pravidelně vracím na taneční tréninky, nebyl pro mě tudíž problém domluvit si s ní rozhovor. V průběhu prosince jsem si připravovala otázky k rozhovoru. Bylo pro mě celkem obtížné odpoutat se od všeho, co o tanci a naší ZUŠ vím, aby rozhovor nebyl pouze pro zasvěcené, ale naopak aby si ho užili i běžní čtenáři. Zároveň jsem se chtěla vyvarovat vysvětlování banalit, které zná i laik. Připravených jsem měla přes třicet otázek, proto rozhovor, který proběhl na začátku ledna, trval více než hodinu. Probíhal v přátelském a uvolněném duchu, jelikož mě pedagožka zná už od mých pěti let. MgA. Renata Kiršnerová se vždy snažila odpovědět co nejobšírněji, proto jsem pak materiálu měla více než dost a musela jsem její odpovědi hodně zkracovat. Navíc jsem některé dotazy pokládala na základě předchozích odpovědí, aby na sebe navazovaly, jelikož v tomto případě se jedná o publicistické (v užším smyslu slova) interview (tento typ rozhovoru značí i úvod, který není shrnující, jak to bývá u zpravodajského rozhovoru, ale představuji v něm zpovídanou osobu i samotné téma, o kterém bude řeč). Použila jsem otázky alternativní, otevřené i doplňující. Interview jsem zvolila z toho důvodu, že se v něm čtenář dozví nejvíce informací o fungování TO, a to od té nejpovolanější osoby – vysokoškolsky vzdělané pedagožky.
5.3 Story č. 1
Oslovila jsem svou spolužačku Ivanu Bachorkovou, zda by si se mnou popovídala o jejím působení v TO. Opět jsem měla otázky připravené, ale spíše jsem reagovala na to, co říká. Bachorková je naštěstí velmi výřečná, proto jsem ji nemusela nikterak „rozmlouvat“. Stejně jako v prvním případě, i tento rozhovor probíhal v přátelském duchu. Ze zhruba pětačtyřicetiminutového rozhovoru, který se uskutečnil na konci loňského roku, jsem pak vytvořila story. Tento syžetový žánr vychází ze skutečnosti a vypovídá o jednotlivcích, jejich činech nebo událostech, které prožili. Cílem je tohoto člověka představit nebo doložit na tomto příběhu společenský jev. Proto tato story pojednává o pohledu jedné z baletek na tanec – mapuje její působení v TO ZUŠ, motivace k tanci, různé názory. Mým cílem bylo (kromě přiblížení, jak balet vidí jednotliví žáci) také přiblížit skrze osobní příběh jedné z tanečnic, jak probíhají samotné hodiny tance. Pro potřeby tohoto textu jsem také oslovila další z tanečnic, aby se k Ivaně Bachorkové vyjádřila a pedagožku tance.
5.4 Story č. 2
Druhá story se týkala šestiletého Alexe Valouška, který dochází do přípravné taneční výchovy. Na konci ledna, na jedné z posledních zkoušek před vystoupením, jsem se snažila samotného Alexe vyzpovídat, ale přede mnou byl bohužel dost stydlivý. Nicméně i tak se mi podařilo jeho vyjádření získat a do článku citaci zařadit. Také jsem se na jeho působení zeptala přímo pedagožky, která jeho tančení zhodnotila. V neposlední řadě jsem si promluvila i s jeho matkou Blankou Valouškovou, která mi o Alexovi taktéž prozradila cenné informace. Také jí děkuji za ochotu a svolení o jejím synovi napsat článek. Se souhlasem pedagožky MgA. Renaty Kiršnerové jsem se pak v únoru byla podívat na několika hodinách tance, kterých se Alex účastní, abych zjistila, jak se na hodinách projevuje, zda ho to baví, jestli je šikovný atd. Pro druhou story jsem se rozhodla na základě konzultace s vedoucím projektu, který mi tuto možnost doporučil z důvodu zajímavého kontrastu, který tvoří dvacetiletá, již dospělá tanečnice a prvňák, který s baletem teprve začíná. Tento text má tedy jakousi funkci komparace. Tato story je dle mého názoru zajímavá také tím, že je Alex jediným chlapcem ve skupině. Chlapců obecně do TO ZUŠ příliš mnoho nechodí, proto je to trochu vzácnost. O to atraktivnější tedy tato story pro čtenáře bude. Snažila jsem se také vykreslit, že hodiny s malými tanečníky jsou odlišné od těch se staršími žáky.
5.5 Reportáž
V neposlední řadě jsem čtenářům chtěla vykreslit, jak vypadá zákulisí během vystoupení žáků TO ZUŠ v teplickém Krušnohorském divadle, které proběhlo v neděli 29. ledna. Z vystoupení jsem poté sepsala dynamickou reportáž. Jelikož sama v ZUŠ stále tančím, připadala mi volba reportáže jako nejsnazší a nejúčinnější způsob, jak čtenářům přiblížit, jak žák prožívá vystoupení před plným hledištěm divadla. Při sbírání materiálu pro sepsání tohoto textu jsem se musela potýkat s nedostatkem času a velkým shonem. Sama jsem totiž účinkovala v několika číslech, a proto pro mě bylo obtížné soustředit se na svůj výkon a zároveň pozorně sledovat, co se děje okolo mě.
Z předchozích odstavců vyplývá, že jsem na projektu pracovala zejména během prosince, ledna a února, k textům jsem se ale pravidelně vracela, aby mi časový odstup dovolil vidět jejich chyby či stylistické nedostatky. Záměr jsem psala průběžně, a jak už bylo uvedeno, poslední (úvodní) text jsem napsala v polovině dubna.
6. Sebehodnocení
Domnívám se, že se mi mého cíle, tedy poodhalit fungování tanečního oboru Základní umělecké školy Teplice, podařilo celkem obstojně dosáhnout. Úvodním, žánrově nezačlenitelným, publicistickým článkem jsem celé téma TO ZUŠ uvedla, reportáží jsem čtenářům vylíčila, jak to vypadá v zákulisí tanečního vystoupení, dvěma kontrastními story jsem nastínila, jak vypadají samotné hodiny tance a jací jsou žáci, kteří se jich účastní a rozhovorem s pedagožkou jsem přinesla i odborný pohled vysokoškolsky vzdělané tanečnice. Netvrdím však, že by se projekt nedal zpracovat lépe. Pokud bych se k projektu opět po nějakém čase vrátila, určitě bych určité pasáže přepsala či zcela vynechala, jiné zase dopsala.
Taktéž by se projekt dal jistě napsat důkladněji zpracováním dalších textů. Navázat by se dalo kupříkladu dalším rozhovorem či medailonem (případně portrétem) s druhou pedagožkou Andreou Medzanskou, která na škole působí a která je zároveň i bývalou žačkou tanečního oboru nebo s jinými bývalými žáky o tom, jak na svá taneční léta vzpomínají, případně zda pokračovali v tanci někde jinde. Navíc teplická ZUŠ má další dva obory – hudební a výtvarný, tudíž by se jednotlivé obory daly s tím tanečním nějakým způsobem porovnat. Další komparace by byla možná s jinou ZUŠ a jejím TO. Také by bylo možné napsat žánrově nezačlenitelný, informativně-edukativní či populárně-naučný text o tom, co se děti ve kterém ročníku přesně učí. Alternativní možností, kterou jsem pro svůj projekt i původně zamýšlela, avšak nakonec neuskutečnila, je vytvoření ankety mezi žáky o tom, proč chodí tančit či co je na baletu nejvíce baví. Tento záměr jsem však nerealizovala kvůli nízké variabilitě odpovědí.
Největší problém jsem při psaní projektu měla se svou zaujatostí. Vzhledem k tomu, že sama TO ZUŠ v Teplicích stále navštěvuji, bylo pro mě těžké odpoutat se od všeho, co o tanci a baletu vím a psát tak, aby bylo všechno srozumitelné i běžnému čtenáři (nebo naopak abych nevysvětlovala banality, které zná i laik).
Nad vymýšlením otázek pro rozhovor s MgA. Renatou Kiršnerovou jsem se musela hodně zamyslet, abych se zeptala i na věci, které sice mě mohou připadat samozřejmé, ale pro nepoučeného čtenáře by to mohlo být zajímavé. Stejně jako v interview s pedagožkou, i při rozhovoru s Ivanou Bachorkovou, ze kterého jsem poté sepsala story, jsem měla tu výhodu, že jsou to lidé, kteří mě znají a mají ke mně důvěru, proto se ani jedna nebála mluvit a odpověděly mi na všechny otázky bez rozpaků. Navíc jsem měla možnost se jich kdykoliv na cokoliv doptat, čehož jsem také využila. Kupříkladu se pedagožka zmínila o technice Marthy Grahamové, její odpověď ale byla dlouhá a já navázala otázkou na jiné téma obsažené v odpovědi. Při sestavování rozhovoru jsem si pak uvědomila, že k této technice nemám žádné další informace, proto jsem se na jedné z dalších hodin na tuto záležitost doptala.
Při psaní story s Ivanou Bachorkovou mi scházel potřebný odstup, jelikož docházíme na stejné taneční tréninky. Stejný problém jsem měla i při psaní reportáže. Zaprvé pro mě bylo obtížné sledovat, co se kde děje při samotném představení, jelikož jsem sama měla několik čísel a musela se soustředit na výkon, zadruhé jsem pak měla při psaní tendence zaměřovat se na deskripci svých čísel, jelikož jsem si je sama prožila a věděla o nich nejvíce informací.
Naopak nejsnadnější pro mě bylo psaní druhé story o Alexu Valouškovi, kterou jsem si nejvíce užívala. Zde mi totiž nechyběl potřebný odstup a navíc se ukázalo, že je „výborným materiálem“ pro psaní článku, jelikož je velice osobitý. Větší problémy pro mě nepředstavoval ani úvodní text, ve kterém jsem školu představila, neboť v tomto textu jsem jen sumarizovala již získané informace a několik dalších přidala.
Domnívám se, že jedinečnost projektu spočívá v prolínání kulturní se sociálně-zdravotní specializací a ve skloubení psané žurnalistiky s tancem, jelikož (jak už bylo zmíněno) většina projektů o tanci se uskutečnila v podobě fotoprojektu. Fotografie je zajisté velice efektivní způsob, jak vyjádřit tanec, nicméně podle mého názoru je však také důležité popsat slovy motivace či názory tanečníků. Přínosem je také z hlediska tematického, jelikož o tanci a zejména baletu se v českých všeobecných médiích příliš nepíše. Proto bych svými texty mohla prostřednictvím deskripce TO ZUŠ povědomí o baletu a tanci obecně zvýšit, případně někoho inspirovat k přihlášení na kurzy tance.
Doufám, že čtenáři získají představu o tom, že tanec je velkou (a důležitou) součástí životů mnoha lidí, ať už jako životní styl, povolání nebo koníček. Ať už součást aktivní či pasivní. A určujícím elementem zde mohou být právě základní umělecké školy a jejich pedagogové, kteří v žácích můžou probudit lásku k určitému uměleckému oboru, v tomto případě tanci.
7. Zdroje
History of ballet. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-04-06]. Dostupné z: <https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_ballet>.
Informace o škole. Základní umělecká škola Teplice [online]. Teplice [cit. 2017-04-06]. Dostupné z: <http://www.zusteplice.cz/o-nas/>.
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty. Olomouc, 148 s.
JÍLEK, Viktor. Psaná publicistická sdělení v kontextu teorie komunikace. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004, 171 s.
Pointe shoe. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-04-06]. Dostupné z: <https://en.wikipedia.org/wiki/Pointe_shoe>.
ŠAMANOVÁ, Gabriela. Volný čas. In: Centrum pro výzkum veřejného mínění [online]. Praha, 2010 [cit. 2016-12-11]. Dostupné z: <http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a3718/f3/100994s_OZ100114.pdf>.
