Eva Lehnertová Populárně naučný článek - Anorexie je běh na dlouhou trať. Vyléčit se nemusíte nikdy
INFOBOX: Kdo ze známých osobností si také prošel anorexií?
Cíl práce
Cílem tohoto samostatného projektu je informovat veřejnost o poruchách příjmu potravy – konkrétně o mentální anorexii. Pokusím se rozšířit povědomí o této nemoci, přinést informace, které se v médiích běžně nevyskytují a v neposlední řadě také porazit některé stereotypy týkající se mentální anorexie, kterým veřejnost v dnešní době stále věří. Byť jsou poruchy příjmu potravy diskutovanějším a medializovanějším tématem, než tomu bylo v minulých stoletích, lidé mají často v tomto tématu značné mezery, skreslené představy a nezřídka také předsudky. Nemocných mentální anorexií je 0,5 – 0,8 % z celkové populace, je tedy logické, že jen málokterý jedinec si dokáže představit, co mentální anorexie opravdu znamená, jak skutečně probíhá, co zahrnuje, jak nebezpečná je. Mentální anorexie je psychická nemoc. Disponuje tedy příznaky, stavy, myšlenkovými pochody, které jen těžko vysvětlíte a popíšete člověku, který je nikdy nezažil. Z toho pramení neschopnost dokázat dostatečně pochopit a představit si, co mentální anorexie znamená. Pro mnoho lidí je tato nemoc nepochopitelná a také nepochopena. Jelikož jsem zainteresovaná do témat zdravotně – sociálního charakteru a o problematiku poruch příjmu potravy se již několik let zajímám, považuji za svou povinnost a zároveň velkou šanci informovat veřejnost o tom, co anorexie skutečně je.
V jednotlivých textech se snažím vyhýbat příliš odbornému jazyku, naopak chci, aby byly texty pro čtenáře co možná nejbližší. Aby byly čtivé, zajímavé a především, aby si čtenáři na základě jejich (pře)čtení byli schopni představit, jaká anorexie je, co obnáší, a jaké jsou pocity a stavy nemocného. V textech se chci zaměřit také na pohled odborníků a příbuzných nemocného. Mentální anorexie neovlivňuje pouze osobu trpící touto nemocí, ale i její okolí. Nejvíce rodinu, především rodiče, dále partnery a přátele. Co se týče vzdálenějšího okolí, lidé často nevědí, jak se k nemocnému chovat. Setkáváme se i s případy, kdy se lidé nemocné osobě posmívají.
Ve svém životě se velice často setkávám s názorem, že „anorektičkám“ (dívky nemocné anorexií) se má „prostě dát najíst“. To mě dostává k myšlence, že široká veřejnost je bytostně přesvědčená o tom, že mentální anorexie je nemoc o štíhlosti, nemoc fyzická. Jsem přesvědčená o tom, že nechápou podstatu anorexie. Jedná se o nemoc psychickou – jádro nemoci je zakotveno v mysli jedince, stejně jako například schizofrenie, obsedantně kompulzivní porucha či deprese i mentální anorexie má svůj původ v mozku, tedy psychice jedince. Štíhlost je pouze projevem, jedním ze znaků této nemoci. To považuji za největší problém týkající se informovanosti veřejnosti o mentální anorexii. Vnímám tuto nemoc stále jako nepochopenou. Mým cílem je v tomto projektu přiblížit čtenářům skutečnou podstatu anorexie, psychickou stránku nemocného. Popisuji, co nemocný cítí, prožívá, co ho trápí a jak s tím dokáže či nedokáže bojovat.
Svými texty cílím především na laiky, čtenáře, kteří se s nemocnými mentální anorexií nesetkávají, nemají s nimi zkušenosti, nejsou lékaři. Této široké skupině lidí se snažím objasnit, že anorexie je nemoc psychická, nikoli fyzická, tudíž že jídlo neléčí tuto nemoc, ale je zapotřebí psychoterapie. Také bych ráda zbourala některé stereotypy této skupiny obyvatel – čtenářů, týkající se mentální anorexie. Texty tohoto samostatného projektu ale cílím také na ty jedince, kteří už prošli nějakou zkušeností s mentální anorexií. Nejedná se o nemocné či ty, kteří byli nemocní a již se vyléčili, nýbrž o nejbližší okolí nemocných. Cílím na rodinné příslušníky, partnery, nejbližší přátele. Často jsou to právě tito lidé, kteří se setkávají nebo musejí setkávat s lidmi trpícími anorexií. A právě tito lidé mají často stejně zkreslené či nedostatečné informace o mentální anorexii. Mnoho lidí z blízkého okolí nemocného se mu snaží pomoci, ovšem neví jak, popřípadě se domnívají, že vědí, ovšem jejich potup je špatný – energie vynaložená na pomoc přichází vniveč. V textech mého samostatného projektu mají právě tito lidé možnost vidět, alespoň v náznacích, jak je to při rozsahu a této práce a volbě tématu možné, jak by měla skutečná pomoc nemocného vypadat. Sami se mohou zamyslet nad tím, co se v textech tohoto projektu dočtou a vyvozovat, jaké by jejich kroky měly opravdu být, co asi nemocný nejvíce ocení, co naopak nepomůže.
Zdůvodnění volby tématu
Samostatný projekt nese název Nezvaná, nechtěná, nelítostná – anorexie. Specializace, které jsem se během studia na katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky věnovala, je zdravotně-sociální žurnalistika. Při rozhodování, jaké téma samostatného projektu zvolím, jsem nemusela dlouho přemýšlet. Poruchy příjmu potraviny jsou téma, které mne samotnou už několik let zajímá. Ve svém okolí mám totiž hned několik velice blízkých osob, které trpí některou z poruch příjmu potravy. Snažím se tedy neustále se v této oblasti vzdělávat, pochopit tyto nemoci a především mým blízkým postihnutým touto nemocí pomáhat. Během několika minulých let jsem se o poruchách příjmu potravy naučila opravdu hodně, a to jak o mentální anorexii, tak bulimii. Čím více se tomuto tématu věnuji, tím více zjišťuji, jak špatně je naše společnost informovaná, co se poruch příjmu potravy, v tomto případě konkrétně mentální anorexie, týče. Na základě mého pozorování je dnes ale situace lepší, než jak tomu bývalo dříve. V minulosti lidé mentální anorexii nechápali, neuvědomovali si, že se skutečně jedná o poruchu psychickou. V dnešní době se o anorexii více mluví, a to hned z několika důvodů – extrémně vyhublé modelky na molech a v časopisech, rozšíření internetu, větší důraz na štíhlost – lépe řečeno, hranice toho, co je „normální“ či „norma“, se posunula, dívka, která byla dříve plnoštíhlá, je dnes považována za obézní, ta, která budila rozpaky kvůli své štíhlosti, je dnes považována za ideál a standard. Mnoho lidí si také myslí, že nemocných mentální anorexií přibývá – to je ovšem omyl. Jak uvádí doktorka Libuše Stárková (viz rozhovor), čísla se nemění. Mentální anorexii je pouze věnováno více času a prostoru v médiích. Výše zmíněný fakt – že hranice „normálu“ se posunula směrem dolů, co se váhy týče, mi nepřipadá v pořádku. Vzhledem k tomu, že věk těch, kteří onemocní anorexií, se také snižuje (viz rozhovor), věřím, že je nutné ukázat světu – především pak mladým dívkám, dětem, že extrémní štíhlost není normální a rozhodně to pak není návod ke štěstí, úspěchu a spokojenosti.
Zdroje/stav problematiky
Mentální anorexií se zabývají lidé po celém světě, a to nejen lékaři. Na toto téma vzniklo nespočetné množství výzkumů, prací, knih, článků, filmů, pořadů a dalších.
I přesto se domnívám, že v médiích je tomuto tématu věnováno málo prostoru – a ten prostor, který mentální anorexii věnován je, je uchopen zcela špatným způsobem. Nejčastěji se setkávám s články v periodicích bulvárního typu, popřípadě na jejich internetových platformách. Nejčastěji se pak anorexie spojuje s celebritami – jedná se o téma, které přitáhne čtenáře.
Co se týče mé osobní „inspirace“ – nejvíce se zajímám o výzkumy a knihy doktora Františka Davida Krcha. Ten se věnuje poruchám příjmu potravy celý svůj kariérní život. Měla jsem také možnost setkat se, a to hned několikrát, s doktorkou Miroslavou Navrátilovou, která pracuje na psychiatrické klinice Fakultní nemocnice Brno jako lékařka interní ambulance pro poruchy metabolismu a výživy. Stejně tak jsem měla čest poznat doktorku Libuši Stárkovou – přední uznávanou psychiatričku z Olomouce.
O mentální anorexii můžeme číst v několika magazínech vycházejících v České republice, které se zabývají lifestylem, zdravím, lidským tělem a dalšími tématy spojenými s člověkem a jeho stylem života. Známými magazíny jsou například měsíčníky Dieta, Kondice, Moje zdraví, Moje psychologie, Zdraví nebo čtvrtletník Health & Beauty. O mentální anorexii a o jedné z nejznámějších osob, které zemřely kvůli této nemoci, Isabelle Caro, psal také magazín Svět v obrazech. Toto téma se dostalo na titulku jeho prvního vydání, když se v roce 2013 vydavatelství Sanoma Media rozhodlo měsíčník po letech opět vydávat.
Ideový plán
Poté, co jsem si zvolila téma samostatného projektu, jsem okamžitě začala přemýšlet nad tím, jaké komunikáty by byly v tomto případě nejvhodnější. Byla jsem přesvědčená o tom, že pokud chci informovat veřejnost o tom, jaká anorexie skutečně je – co skutečně trápí nemocného, jak se léčí, jaké má problémy, že se nejedná pouze o „problém s jídlem“, musím do projektu zahrnout co nejvíce lidí z okolí nemocného a samozřejmě nemocného samého. Proto jsem se rozhodla oslovit jak nemocnou, tak její rodiče, psychiatry – jejího osobního, tak takového, který se věnuje této problematice, ale s konkrétní nemocnou dívkou se osobně nesetkal, a nakonec několik osob, které nejsou z blízkého okolí této nemocné dívky – ti odpovídali v anketě. V ideálním případě bych tak sestavila pohled ze všech možných perspektiv – zkušenost člověka, který si nemocí prošel, názory lidí z veřejnosti, kteří se mohli, ale nikdy nemuseli setkat s anorexií, také ani nemusí vědět, co mentální anorexie je, dále názory a zkušenosti psychiatrů, kteří nemoc léčí a také vyprávění rodičů nemocné dívky – na ty se v této problematice často zapomíná, přitom jsou touto nemocí jejich životy nejen ovlivněny, ale, nebojím se říci, zcela převráceny vzhůru nohama.
Typy jednotlivých žurnalistických komunikátů jsem zvolila tak, aby si texty mohl přečíst jak laik, tak člověk, který mentální anorexii zná – alespoň základy o této nemoci.
Postup práce
Před praktickým zpracováním projektu jsem se nejdříve důkladně zamyslela nad tématem, kterému se chci věnovat. Následně jsem zvolila žánry, kterými téma zpracuji. Mým cílem nebylo pouze podat informace o zvoleném tématu, ale především zbourat některé mýty týkající se tématu mentální anorexie. O poruchy příjmu potravy, do nichž mentální anorexie spadá, se zajímám dlouhodobě. Tato problematika je mi blízká, několik z mých přátel má přímou zkušenost s těmito nemocemi, obzvláště s anorexií. Protože si všímám, jak mentální anorexii vnímají a (ne)chápou druzí – lidé, kteří si touto nemocí neprošli a také lidé, kteří s ní nemají zkušenost. Proto jsem se rozhodla téma zpracovat formou populárně-naučeného článku, interview s psychiatričkou, interview s rodiči nemocné dívky, story o dívce, která v minulosti trpěla mentální anorexií a anketou. Nakonec jsem články doplnila infoboxem. S psychiatričkou Libuší Stárkovou jsem spolupracovala již v minulosti na jiných tématech, známe se několik let, považuji ji za odborníka ve svém oboru a proto se na ni s otázkami o lékařských, především psychiatrických tématech ráda obracím. Dívku, o níž jsem se rozhodla napsat story, znám také několik let osobně. Moji nabídku zpracovat její životní příběh reagovala pozitivně. Jelikož má životní etapu spojenou s anorexií za sebou, nebála se o této osobní zkušenosti promluvit. Požádala mne však o to, abych nezveřejnila její příjmení. Toto přání jsem samozřejmě akceptovala. Její rodiče pak souhlasili s rozhovorem o tom, jak prožívali dceřinu nemoc a jak je ovlivnila. Během naší debaty byli velice otevření a upřímní. Vnímala jsem však, jak je pro ně toto téma stále velice bolestivé a intimní. O to více si cením jejich upřímnosti.
Populárně-naučný článek: Materiál k tomuto textu jsem čerpala z různých zdrojů. Kromě vlastních znalostí a zkušeností jsem využila také dílo Isabelle Caro Holčička, která nechtěla vyrůst: můj boj proti anorexii a knihu Mentální anorexie Františka Davida Krcha – odborníka na poruchy příjmu potravy. V článku také několikrát cituji psychiatričku Libuši Stárkovou a uvádím údaje získané ze Zdravotnické ročenky ČR. Snažila jsem se článek zpracovat tak, aby čtenáři nedovolil přestat číst, aby jej bavil. Článek neměl být zábavný, ale měl čtenáře zaujmout.
Story: Rozhodla jsem se popsat příběh dívky, která si prošla mentální anorexií a několik let s touto nemocí žila. Nyní se považuje, jak sama říká, za někoho, kdo sice není zcela vyléčen, ale je na velice dobré cestě a může o sobě říct, že anorexií už netrpí. Dívku, stejně jako její nemoc a příběh, jsem znala poměrně dobře. Rozhodla jsem sejít se s ní „mezi čtyřma očima“, ukázat jí, že její nemoci rozumím a neodsuzuji ji. Dívka se nebála o své minulosti mluvit. Souhlasila jsem, že ve story nezmíním její příjmení, čímž ji ochráním před veřejným zájmem a nepříjemnými reakcemi okolí. Před rozhovorem jsem si připravila několik otázek, dívka byla ale velice výřečná a náš rozhovor plynul, aniž bych se musela neustále dotazovat. Na základě informací získaných z naší rozpravy jsem zpracovala story, snažila jsem se přiblížit čtenáři pocity, které dívka prožívala.
Rozhovor (publicistické interview) s doktorkou Libuší Stárkovou: K tomuto rozhovoru jsem si připravila několik otázek týkajících se mentální anorexie. S paní Stárkovou jsem si domluvila schůzku v její ordinaci v Olomouci. Jelikož je doc. Stárková především lékař, nikoliv tiskový mluvčí, nahrávala jsem náš rozhovor na diktafon, abych ji nezdržovala od práce psaním jejích odpovědí. Přesto, že se o téma mentální anorexie zajímám dlouhodobě a poměrně detailně, dozvěděla jsem se během naší debaty několik nových informací, které považuji za zajímavé. Čas, který jsme spolu strávily debatou nad tímto tématem, byl asi čtyřicet pět minut. Doc. Stárková vždy měla co říct, často také zmínila osobní zkušenost ze své ordinace.
Rozhovor (publicistické interview) s rodiči nemocné: Pro tento rozhovor jsem se rozhodla, abych čtenářům představila rozdílného pohledy na nemoc. Nejen ze strany odborníka (rozhovor s doc. Stárkovou) a nemocné (story), ale také z pohledu rodičů, kteří několik žili se svojí nemocnou dcerou a báli se o ni. Jak jsem pochopila z přístupu rodičů a z toho, co mi sdělili během našeho rozhovoru, mentální anorexie jejich dcery je velice ovlivnila. Stejně jako dcera, ani oni nechtěli uvést v článku příjmení. Tento požadavek jsem akceptovala. Na rodiče dívky jsem měla připravené otázky, některé velice osobní. Počítala jsem tedy s možností, že na některé z dotazů nebudou chtít odpovídat. Tato situace však nenastala, rodiče byli velice sdílní a nebáli se o minulosti své dcery, která velkou mírou ovlivnila i jejich život, promluvit.
Anketa: Anketní otázku jsem se snažila formulovat tak, aby na ni nebylo možné odpovědět jednoslovně. Dotazované osoby jsem vyhledávala v různých městech a obcích. Chtěla jsem, aby byla v anketě zastoupena obě pohlaví, ale také lidé různých věkových skupin a především pak různých názorů.
Infobox: Články jsem se rozhodla doplnit o infobox uvádějící informace o tom, kdo ze slavných osobností trpěl mentální anorexií. Snažila jsem se ovšem najít jedince, kteří svojí nemocí nejsou tak známí. O některých celebritách je obecně známé, že trpí nebo trpěli mentální anorexií.
Sebehodnocení
Po vypracování všech předem zvolených článků jsem si opět přečetla cíle, které jsem si stanovila před samotnou praktickou prací. Domnívám se, že vytyčené cíle se mi podařilo naplnit, alespoň do té míry, jakou dovoluje prostor samostatného projektu. Snažila jsem se seznámit čtenáře laiky s tématem mentální anorexie obecně, proto jsem zvolila populárně-naučný článek. Dalšími články jsem se snažila především přiblížit, jak nemoc prožívají nemocní, ale i jejich blízcí. Důležité pro mne bylo vysvětlit, že mentální anorexie je psychická nemoc, nejde v ní tedy primárně o vyhublost.
Pokud mám zpětně hodnotit výběr žánrů, považuji moji volbu za správnou. Domnívám se, že se mi podařilo zachytit všechny perspektivy mentální anorexie. Čtenářům jsem dokázala zprostředkovat pohled nemocného, jeho blízkých, lékaře a náhodných osob, které můžou, ale nemusí mít s anorexií zkušenost. Neopomenula jsem ani základní teoretický rámec, který je důležitý právě pro ty jedince, kteří o mentální anorexii nic neví a nemají s ní zkušenost. Infoboxem jsem chtěla poukázat na to, že mentální anorexie není jen problémem „obyčejných“ lidí, ale také osob veřejně známých, a že, jak dlouhodobě tvrdím, „člověk si nevybírá nemoc, nemoc si vybírá ho.“
Věřím, že informace ze všech článků jsou pro čtenáře nejen srozumitelné, ale především zajímavé a „čtivé“. Především pak věřím, že mé texty dokážou některým osobám otevřít oči a ukázat jim pravou stranu mentální anorexie, ukázat, že se nejedná o jednoduchou nemoc, která se dá vyřešit tím, že se člověk nají. Často se setkávám s větou „dejte té holce najíst“, kterou považuji za jeden z projevů stereotypů o mentální anorexii zakořeněných ve vědomí veřejnosti.
Články jsem se snažila zaměřit na ženy nemocné mentální anorexií, kterých je několikanásobně více než mužů. V budoucnu bych se ráda věnovala tomuto tématu u mužů. Mentální anorexii považuji za nemoc veřejností zatím ne zcela pochopenou a akceptovanou. Mentální anorexii u mužů proto považuji za téma nejen nepochopené, ale především za téma, o kterém se v naší společnosti ještě ani nezačalo mluvit. Mentální anorexie se více vyskytuje u žen, to ale neznamená, že jí muži netrpí a že by měli být opomíjeni.
Literatura, zdroje, „konkurenční“ projekty
Seznam literatury
CARO, Isabelle. Holčička, která nechtěla vyrůst: můj boj proti anorexii. V Praze: XYZ, 2011. 236 s. ISBN 978-80-7388-573-1.
KRCH, František David. Mentální anorexie. 2., přeprac. vyd. Praha: Portál, 2010. 259 s. ISBN 978-80-7367-807-4.
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 148 s.
Zdravotnická ročenka ČR 2013: Czech health statistics 2013. Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 2014. ISSN 1210-9991.
Seznam pramenů
Osobnosti.cz – celebrity, filmy, fankluby [online]. © 1996–2016 [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://www.osobnosti.cz/
Anorexie – problém, kterým trpí i skokané. Skoky.net – skoky na lyžích [online]. © 2002-2016 [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://skoky.net/clanek.php?subaction=showfull&id=1322326444
ÚZIS ČR [online]. © 2010-2016 [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://www.uzis.cz
„Konkurenční“ projekty
V rámci samostatných projektů na katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Univerzity Palackého v Olomouci jsem nezaznamenala žádnou práci zabývající se mentální anorexií.
Diplomových prací na téma mentální anorexie – ať už z obecného hlediska, nebo anorexie ve vztahu k určitému faktoru, tématu aj. – bylo do dnešní doby napsáno mnoho. Na mentální anorexii jako téma diplomové práce, ale i jako téma výzkumu, se dá nahlížet z mnoha perspektiv. Mentální anorexii se v minulosti věnovali, jako tématu diplomové práce, studenti velkého množství odlišných fakult, kateder (studijních oborů) i vysokých škol.
Na téma mentální anorexie se dá nahlížet z pohledu médií, do nichž spadají i osobní blogy. Za Katedru mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky můžeme jmenovat velice zajímavou bakalářskou práci s názvem Proanorektické weby - zpovědnice dívek trpících mentální anorexií.
POPELKOVÁ, Lenka. Proanorektické weby - zpovědnice dívek trpících mentální anorexií [online]. Olomouc, 2014 [cit. 2016-03-27]. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Zdeněk Sloboda Dostupné z: .
Mentální anorexie je, jak je několikrát zdůrazněno v textech tohoto samostatného projektu, nemoc psychická. Není tedy překvapivé, že vzniklo i mnoho diplomových prací na toto téma na studijních oborech psychologie či přímo na lékařských fakultách.
Ve svém projektu se zmiňuji o tom, že doktor František David Krch výzkumem prokázal, že vliv na vznik mentální anorexie u dospívajících mají stravovací návyky v rodině dotyčného – především stravovací návyky matky. V jednom z textů – rozhovor s rodiči nemocné – také uvádím, jaký dopad, ale i jaký vliv měly vztahy v rodině, kde jedinec trpí či trpěl mentální anorexií. Na toto téma vznikla bakalářská diplomová práce Souvislosti mentální anorexie a rodinných vztahů.
PAVELKOVÁ, Markéta. Souvislosti mentální anorexie a rodinných vztahů [online]. Olomouc, 2014 [cit. 2016-03-27]. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Martina Fülepová Dostupné z: <http://theses.cz/id/igrk6f/>.
Ve svém projektu mluvím také o rozvrstvení mentální anorexie vzhledem k věku nemocných a vzhledem k pohlaví. Faktoru věk – konkrétně věkové kategorii, která je v mentální anorexii zastoupena méně – se věnuje diplomová práce s názvem Nebezpečí anorexie a bulimie u dospívajících.
MÜLLEROVÁ, Simona. Nebezpečí anorexie a bulimie u dospívajících - kvalitativní studie [online]. Olomouc, 2012 [cit. 2016-03-27]. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Cyrilometodějská teologická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Milena Hobzová Dostupné z: <http://theses.cz/id/c4aetr/>.
Jedním ze základních cílů tohoto samostatného projektu (viz Cíl práce) je informovat veřejnost o mentální anorexii. Vyhnout se fádním a nezajímavým lékařským a učebnicovým definicím, podat toto téma zajímavě a srozumitelně a také snažit se přesvědčit čtenáře, že některé informace, které o mentální anorexie a o osobách trpící touto poruchou mají, nejsou zcela správné a často se jedná o pouhé stereotypy a předsudky. Podobnému cíli se věnuje také diplomová práce nazvaná Informovanost o poruchách příjmu potravy. Ta se sice věnuje i jiným poruchám příjmu potravy jako například bulimie, ortorexii či bigorexii, ale základní myšlenka je stejná – podat veřejnosti jasné informace a vyvrátit některé domněnky.
POUROVÁ, Nikol. Informovanost o poruchách příjmu potravy [online]. Hradec Králové, 2015 [cit. 2016-03-27]. Diplomová práce. Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Iva Junová, Ph.D. Dostupné z: <http://theses.cz/id/xs3h8i/>.
