Alena Hesová 1. CÍL PRÁCE
Cílem mé práce bylo u každé reportáže natáčené pro Studentskou televizi (dále jen StTV) Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen UPOL) vytvořit reportáže, které se vztahují ke studentské tematice a zaznamenávají významné události, problémy nebo jevy v univerzitním prostředí. Důležitým kritériem bylo také to, aby každá z reportáží vycházela z nějakého aktuálního podnětu. Svou práci jsem předkládala k posouzení Mgr. Jiřímu Vrbovi, odbornému pracovníkovi audiovizuálního pracoviště, a Ing. Martinu Müllerovi, vedoucímu odborného pracoviště audiovizuálních služeb UPOL.
Je třeba také hned úvodem říci, že všechny reportáže, které jsem pro StTV natočila a které jsou zahrnuty v tomto projektu, jsem zpracovala ve stabilní dvojici s Lucií Brijarovou. Střídaly jsme se v rolích redaktorky, respektive kameramanky. Spolupracovaly jsme při vytváření otázek pro respondenty, při tvoření scénářů apod. Všechny reportáže tak považuji za naše společné dílo, na kterém jsme se podílely rovnoměrně v oblasti přípravy, realizace, při práci ve střižně, kritiku jsme přijímaly taktéž společně. Dohodly jsme se však, že pro potřeby našich samostatných projektů budou reportáže, jež níže prezentuji, popisovány především jako mé práce, stejně tak Lucie bude své tři reportáže pojímat jako zejména její práci. Do mého samostatného projektu byly vybrány dvě zdravotně-sociální reportáže, na kterých jsem pracovala jako redaktorka, a jedna, kterou jsem zpracovávala z pozice kameramanky a na které budou dokladovány mé kameramanské schopnosti.
Reportáž „Když je student zároveň rodič“ – redaktorka:
Aktualitou, na jejíž popud celá reportáž vznikala, byl nový zákon platný od 1. dubna 2013, který umožnil studentům, kteří prokáží, že prodlužují své studium kvůli péči o dítě, neplatit poplatky za případné prodloužení studia. Celá reportáž však měla, odvíjejíce se od této aktuality, vybrat některé prvky, podmínky z života studentů-rodičů na univerzitě. Aby bylo možné toto téma zpracovávat, muselo být prokázáno, že na UPOL studují studenti, kteří o dítě pečují. Proto bylo nutné najít takového studenta. Poslední část reportáže se týkala další pomoci, kterou univerzita studentům pečujícím o dítě nabízí, konkrétně existenci univerzitní mateřské školy.
Reportáž zde.
Reportáž „Pracovní lékařství pomáhá lidem v mnoha profesích“ – redaktorka:
Prvotním impulzem pro natočení této reportáže byla skutečnost, že v rámci studia pracovního lékařství na UPOL vyšla elektronická publikace Occupational Musculoskeletal Diseases[1], která je jakýmsi průvodcem pro studenty problematiky onemocnění, která vznikají následkem výkonu povolání. Tento nový fakt měl být zasazen do obecnější roviny, tedy představení oboru pracovního lékařství, a měl být zarámován do studentského kontextu, který každá reportáž StTV vyžaduje.
Reportáž zde.
Reportáž „Univerzita má svou stálou expozici v muzeu“ – kameramanka:
V tomto případě šlo o to zachytit otevírání stálé expozice univerzity ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Cílem bylo tuto slavnostní událost, která se konala v rámci akademických dnů univerzity, chronologicky zachytit. Tato reportáž bude rozebírána z hlediska doložení mých kameramanských schopností a dovedností, obsahová složka tedy bude upozaděna. To se koneckonců projevuje i v tom, že tato reportáž nemá zdravotně-sociální, ale spíše kulturně-sociální charakter. Točit však výhradně zdravotně-sociální tématiku pro StTV není realizovatelné, televize potřebuje zpracovávat i témata z jiných oblastí. A vzhledem k tomu, že má v tomto případě jít především o kameramanskou složku, nepovažuji tematické zaměření reportáže za klíčové.
Reportáž zde.
2. VOLBA TÉMATU
Všeobecně se dá říci, že vybraná témata byla zpracována buďto z vlastního popudu, nebo na základě návrhu vedení StTV, popřípadě podnět vzešel od aktérů reportáží. Je však nutno podotknout, že konečné rozhodnutí, zda budu dané téma spolu se svou kolegyní Lucií zpracovávat, vždy záviselo na našem rozhodnutí, měly jsme na výběr z několika možných témat.
Reportáž „Když je student zároveň rodič“ – redaktorka:
O problematiku studentů, kteří při studiu vychovávají dítě, jsem se začala zajímat hlavně proto, že se v mém okolí objevily matky, které kvůli dítěti ukončily studium. Příčinou byla časová vytíženost způsobená péčí o dítě. Začala jsem se tedy blíže zajímat o to, jestli vysoké školy nabízí studentům rodičům nějaké výhody. Pro účely StTV jsem se soustředila především na situaci na UPOL. Konečný impulz, proč se tomuto tématu věnovat, pak nastal ve chvíli, kdy začal platit zákon o prominutí poplatků za prodloužení lhůt ukončení předmětů v přímé souvislosti s péčí o dítě. To byla skutečnost, která téma na začátku dubna 2013 zaktualizovala. Navržené téma bylo vedením StTV schváleno. V tomto případě vycházelo celé téma z mého osobního popudu a nápadu.
Reportáž „Pracovní lékařství pomáhá lidem v mnoha profesích“ – redaktorka:
Námět na toto téma byl navržen jedním ze členů StTV v souvislosti s vydáním nové publikace (viz výše). Protože pouze takto by bylo téma nudné a těžko uchopitelné, nakonec bylo zvolen širší kontext, a to představení oboru pracovního lékařství. Navíc toto téma nebylo nikdy předtím zpracováno StTV a ani celostátní média se této problematice příliš nevěnovala. Jedním z důvodů výběru tématu byla tedy také jakási osvěta.
Reportáž „Univerzita má svou stálou expozici v muzeu“ – kameramanka:
Toto téma bylo našemu natáčecímu týmu přiděleno. Hlavním tématem reportáže bylo zachycení významných exponátů vystavených v prostorách muzea a také zmínění spolupráce mezi univerzitou a městem, které mělo vyplývat z kontextu a struktury zprávy. Před začátkem akce nebyl vytvořen scénář, protože se jednalo o událost, jejíž vývoj nebyl předem zcela jasný.
3. ZDROJE/STAV PROBLEMATIKY
Pokud navrhuji téma na reportáž do StTV, nejprve v archivu příspěvků StTV zjišťuji, zda již bylo dané téma zpracováno či nikoliv. Obvykle se stejná témata nebo události nezpracovávají, popř. musí být další zpracování jiné a nápadité.
Dalším krokem je pak zpracování tématu jinými médii, a to nejen ve formě televizních reportáží, ale formou psaných komunikátů. Obvykle však přicházím s vlastním pojetím tématu, které je samozřejmě ovlivněno charakterem zpravodajských příspěvků v tuzemských televizích, jejich koncepcí i technickou propracovaností.
Reportáž „Když je student zároveň rodič“ – redaktorka:
Tato reportáž vznikala na základě aktuality, tedy změny zákona o prodlužování studia studentů pečujících o dítě. Zdrojem této aktuality byl článek na stránkách tyden.cz[2], který vyšel na konci ledna. Novela však měla začít platit až od dubna, proto se reportáž začala natáčet až později. Nebylo možné vycházet z předešlých reportáží podobného charakteru. Nejprve však bylo třeba celou problematiku pečlivě nastudovat, tedy dohledat, kdo tuto novelu prosazoval (TOP09), přečíst si novelu, projít si články a reportáže související se studenty, kteří vychovávají dítě.
Potom se moje pozornost přesunula na toto téma v kontextu univerzity. Univerzitní časopis Pačes se v jednom ze svých článků nazvaném „Milujte se a množte se. Jde to i na vysoké“[3] zabýval rodiči-studenty. Odpovězeny byly i otázky týkající se prodlužování studia, ale novelou zákona se článek nijak nezabýval. Jedna recipientka článku byla kontaktována, ale vzhledem ke své vytíženosti neměla čas pro StTV rozhovor na dané téma natočit.
Pokoušela jsem se zjistit, jestli si UPOL vede nějaké statistiky studentek maminek a studentů tatínků, aby bylo možné podložit reportáž i statistickými údaji. Na základě informací prorektora pro studijní záležitosti Zouhara jsem zjistila, že tyto údaje spadají do oblasti osobních údajů studentů a ti nejsou povinni je udávat. Výjimkou jsou např. některé lékařské obory, kde je třeba sdělovat informace o graviditě z důvodu práce v laboratořích apod.
Vycházela jsem tedy zcela z vlastních nápadů, jak reportáž zpracovat. A to kvůli skutečnosti, že podobné téma nezpracovávala ani StTV, ani jiné televize.
Reportáž „Pracovní lékařství pomáhá lidem v mnoha profesích“ – redaktorka:
Podobná reportáž pro StTV nebyla doposud natočena. Pracovní lékařství není příliš medializovaným oborem, a tak šlo především o to jej představit. Protože reportáž vznikala pro studentskou televizi, byl kladen důraz především na propojenost studentů a možných nemocí či jiných problémů, které mohou souviset se studiem. I v tomto bodě bylo pojetí zcela netradiční. A spojitost mezi studenty a nemocemi ze studování překvapilo i odbornici na tuto problematiku doktorku Marii Nakládalovou, se kterou byl točen rozhovor.
Mezi audiovizuálním pracovištěm UPOL a klinikou pracovního lékařství proběhla spolupráce při přípravě výše zmiňované publikace. Tým kameramanů natáčel pro tuto publikaci záběry z různých pracovních prostředí, tento materiál byl v naší reportáži využit. Na předchozí činnost členů audiovizuálního pracoviště do jisté míry naše reportáž navazovala.
Žádná z celorepublikových televizí se tématem pracovního lékařství podrobněji nezabývala. Proto i v tomto případě šlo do značné míry o nové pojetí a pohled na tuto problematiku. Jistou míru podobnosti vykazuje reportáž s příspěvky, které jsou natáčeny různými zdravotnickými obory, jež jsou prostřednictvím těchto video úseků představovány. Ovšem cílem těchto propagačních materiálu je spíše persvazivní a částečně informativní funkce, nejedná se o zpravodajské reportáže. Jejich zpracování pak má standardní[4] i nižší[5], mnohdy až amatérskou kvalitu.
Reportáž „Univerzita má svou stálou expozici v muzeu“ – kameramanka:
Jak bylo zjištěno při hledání podkladů pro reportáž, pro vysoké školy v České republice není typické, aby měly vlastní expozici. V tom bylo pojetí reportáže jedinečné. Lze ovšem najít mnoho podobných aspektů naší reportáže s jinými, které se také zabývají otevřením nových výstav. Takových existují za poslední dobu desítky[6]. Způsoby zpracování byly v mnoha ohledech inspirativní.
Z hlediska kameramana mě zajímalo především to, jak vypadají konkurenční záběry z otevření expozic. Velmi nudně a nezajímavě působily záběry na prázdné sály bez návštěvníků. Naproti tomu však bylo interesantní zachycení jednotlivých exponátů, tedy záběry detailní. Při pořizování těchto záběrů jsem se rozhodla využít různých úhlů zobrazení, neomezovat se pouze na záběry přímo proti objektu.
Další inspirací pro mě bylo umístění respondentů při rozhovorech, a to tak, aby byli zachycení buďto v blízkosti významných exponátů, nebo aby v jejich pozadí bylo vidět velkou, popřípadě významnou část výstavy. Tím jsem se rozhodla při pořizování záběrů z expozice řídit.
Podobné konkurenční reportáže, jednodenní akce, v nichž nelze některé okamžiky (například přestřižení pásky) zopakovat, měly povětšinou popisně reportážní charakter a chronologicky zachycovaly průběh události.
4. IDEOVÝ PLÁN
Při každé reportáži musel být dodržen požadavek, aby téma odpovídalo studentské tématice. Mnohá náměty, přestože souvisí s univerzitou, se týkají pouze úzké skupiny studentů, je tedy třeba nějakým způsobem zapojit do reportáže takové prvky, které téma učiní atraktivním pro širší studentstvo. Velmi dobrým pomocníkem je v takovýchto situacích anketa mezi studenty, zjišťování jejich názoru na danou problematiku.
Dále je třeba do ideového plánu každé reportáže zahrnout obecné požadavky na reportáže StTV, a to délku stopáže reportáže, asi 1,5 minuty, využití několika rozhovorů. Na základě zkušenosti jsem zjistila, že ideální počet rozhovorů jsou tři, popřípadě dva rozhovory a anketa. Dalším kritériem, které jsem se vždy snažila splnit, bylo zakončení reportáže údernou závěrečnou tečkou. Je třeba také při natáčení neopomínat zaznamenaní okolního ruchu, aby působila reportáž s tímto podkresem přirozeněji.
Reportáž „Když je student zároveň rodič“ – redaktorka:
Již od začátku bylo zcela jasné, že pro potřeby této reportáže je třeba natočit rozhovor se studentkou (popřípadě studentem), která při studiu vychovává dítě. Přes výzvu svých přátel na Facebooku jsem nakonec takovou studentku našla, byla jí Marie Vláčilíková. Souhlasila nejen s poskytnutím rozhovoru, ale také s natáčením svého syna Jakuba, a to v domácím prostředí.
Jakmile byl tento klíčový rozhovor natočen, bylo třeba určit základní charakter reportáže. Ten vychází z aktuality, kterou je změna zákona, dále se soustřeďuje na skutečnost, že studenti pečující o dítě na univerzitě opravdu studují, což je dokládáno právě Marií, a závěr se soustřeďuje na další výhodu, kterou tito studenti mají, a tou je univerzitní školka, která sloužila jako ukončení celého tématu.
Dále bylo nutné najít kompetentní osobu z vedení univerzity, která by se vyjádřila ke změně zákona týkajícího se prodloužení studia studentů pečujících o dítě. K vyjádření o této problematice byl vybrán prorektor pro studijní záležitosti Vít Zouhar.
Reportáž „Pracovní lékařství pomáhá lidem v mnoha profesích“ – redaktorka:
Prvotní impulz ke vzniku reportáže, tedy vydání elektronické publikace o pracovním lékařství, měl být zpracován studentsky. Jelikož byla reportáž připravována a realizována v době zkouškového období, myšlenka byla taková, že se celá zpráva ponese v duchu nemocí z výkonu „povolání“ studenta, např. bolestí zad ze sezení ve stejné poloze při učení. Samozřejmě s trochou nadsázky. Aby reportáž začínala zajímavě a příjemce zaujala, začátek se zaměří na studenty a jejich zdravotní problémy spojené se studiem. Ideálním začátkem tak byla anketa mezi studenty.
Velký význam v celé reportáži měla mít doktorka Nakládalová, přednostka kliniky pracovního lékařství, která se velkou měrou podílela na vzniku publikace o nemocích způsobených výkonem povolání. Cílem bylo zaměřit rozhovor především na možnou propojenost studentů se zdravotními problémy spojenými se studiem. Zároveň bylo důležité natočit si prostory kliniky, některé přístroje, které tento obor medicíny využívá atd.
Při rozhovoru s doktorkou Nakládalovou se zrodila myšlenka na rozhovor s pacientem kliniky. Tento spontánní nápad byl uskutečněn o několik dní později. Charakter reportáže pak byl této nové skutečnosti přizpůsoben.
Reportáž „Univerzita má svou stálou expozici v muzeu“ – kameramanka:
Zachycení jakékoli akce odehrávající se během jednoho dne je limitováno především tím, že je sice předem dán časový harmonogram, ale není jisté, zda bude dodržen a že nedojde ke změnám. Toto riziko případných změn je třeba zohledňovat i při přípravě rozhovorů – respondent, s nímž je rozhovor předem naplánován, se nemusí dostavit, a tak je třeba mít připraveny náhradní respondenty a otázky.
Zejména se zdálo vhodné natočit rozhovor s kurátorem výstavy, tím byl Filip Hradil, s ředitelem muzea Břetislavem Holáskem a osobou, která expozici zaštiťuje z pozice univerzity, což byl prorektor pro komunikaci a další vzdělávání Michal Malacka. Přestože bylo dopředu avizováno, že výstava propojuje město s jeho důležitou součástí univerzitou, nepřipadalo nám důležité zpovídat představitele města.
Pro adekvátní splnění svých kameramanských povinností jsem považovala za dobré seznámit se předem s prostředím, kde bude výstava probíhat. Chtěla jsem si promyslet potencionální místa, kde by bylo vhodné natočit rozhovory, prohlédnout si prostorové možnosti expozice, abych věděla, zda bude možné natáčet celky, polocelky i detaily, jestli budu schopna na základě prostorových omezení měnit úhly zachycení jednotlivých předmětů.
Co se týče pojetí reportáže, obvykle jsou podobné události zachyceny chronologicky. Tento způsob pojetí se nám jevil jako vhodný, proto jsme se rozhodly postupovat stejně, respektive tradičně a nepřidávat do této reportáže žádná ozvláštnění. Výhodou bylo, že v tomto případě nebylo nutné zakomponovat do zprávy studenty, protože tato událost byla studentská ze své podstaty.
Předem jsem se také seznámila s faktem, že nejprve proběhne slavnostní zahájení expozice v jednom ze sálů muzea, kterého se účastní významní představitelé univerzity, města, muzea i zástupci z řad veřejnosti, teprve poté se všichni přesunou do prostor výstavy. Tento fakt bylo třeba zohlednit, hlídat okamžik, kdy se návštěvníci budou přesouvat, aby bylo zachyceno slavnostní otevření sálu s expozicí. Další dopředu známou informací bylo to, že na otevření expozice bude mít premiéru nový univerzitní spot. V době příprav reportáže jsme nebyly rozhodnuty, zda jej do reportáže zahrneme. Stejně tak byla součástí tohoto akademického dne studentská mše konaná ve večerních hodinách. Ani její zařazení do reportáže však nebylo dopředu dáno. Z toho vyplývá, že scénář reportáže vznikal až po události, kdy bylo jasné, co se na akci událo, jak probíhala, s kým jsou natočeny rozhovory, na co byl kladen největší důraz atd.
5. POSTUP PRÁCE
Po výběru tématu dochází ve StTV k několika krokům. Nejprve je třeba rozhodnout se, kdo jsou kompetentní osoby, jež by se k dané problematice vyjádřily. Tyto osoby je pak třeba kontaktovat a požádat o rozhovor. Následuje rozhodnutí, jakým způsobem bude reportáž sestavena, o čem má vypovídat. Podle tohoto kritéria jsou také voleny otázky na respondenty. Vždy jsem se řídila pravidlem, že je třeba získat základní informace o daném tématu a raději jsem pokaždé pokládala více otázek, aby pak bylo snazší vybírat odpovědi dotazovaných, kdybych se rozhodla např. pozměnit téma.
Občas bylo také třeba vytvořit takzvané ilustrační záběry – někdy konkrétní, které úzce souvisely s tématem, jindy velmi obecné záběry, například studenty v knihovně, nádvoří fakult, budovy univerzity, jejich interiéry apod. Na závěr jsem s kolegyní vytvořila scénář reportáže, který jsem posílala Vrbovi a Müllerovi ke schválení. Oba se mnou pak probrali nedostatky a obeznámili mě se svými postřehy. Většinou však byly jejich připomínky velmi obecné a já jsem scénář upravovala i několikrát, dokud s ním nebyli spokojeni.
Z hlediska časových nároků jednotlivých reportáží je preferováno, aby byly co neaktuálnější, aby byly natočeny a sestříhány co nejdříve. Obvykle trvají všechny tyto činnosti tři až čtyři dny. Je třeba zohlednit také časové možnosti obou členů natáčecího týmu, respondentů, obsazenost střižny.
Při natáčení byly využity dva typy kamer, a to Sony HDR-HC7 HDV 1080i / Mini DV a Sony HXR-NX70E: NX CAM. Titulky reportáže byly přednastaveny a pouze jsem je dle potřeb daných reportáží upravovala. Po dokončení střihu v programu Avid byla každá reportáž spočítána v programu Sorenson Squeeze a převedena do formátu mp4, který podporuje server Youtube, kde jsou reportáže zveřejňovány na univerzitním kanále PalackyUniversity.
Reportáž „Když je student zároveň rodič“ – redaktorka:
Za prvotní jsem považovala zjištění potřebných informací o novele zákona o prodloužení studia studentů pečujících o dítě. Vzhledem k propojení StTV a univerzity bylo velmi pravděpodobné, že získání vyjádření zástupce univerzity, v jehož kompetenci daná problematika je, nebude problém. To je důvod, proč byl rozhovor s prorektorem Zouharem natočen až jako poslední.
Nabízela se možnost celou zprávu zacílit především na novelu zákona, na její detaily, na potřebné kroky, které je třeba učinit pro její uplatnění apod. Tato možnost se však jevila jako nevhodná, nezajímavá a příliš popisná. Zvolila jsem spíše pohled na tuto novelu z hlediska těch, kterých se může potencionálně týkat, tedy studentů pečujících o dítě.
Nejprve jsem se rozhodla natočit rozhovor se studentkou-maminkou Marií. Její názory, problémy a pohled na spojení rodičovství a studia jsem považovala za dobrý vstupní materiál pro další práci. Její výpověď měla představovat lidský pohled konkrétní osoby, které spadá do kategorie studentů-rodičů. Jedná se i o prvek human interest story. Poněvadž předem nebylo jasné, jak moc komunikativní Marie bude, připravila jsem si asi osmnáct otázek, většinu doplňovacích, ale i několik zjišťovacích.
Aby vyniklo, že se jedná o reportáž do StTV, považovala jsem za vhodné část reportáže věnovat tomu, jaké další výhody mají studenti pečující o dítě přímo na zdejší univerzitě. Jedna z kolegyň ze StTV se rozhodla zpracovat reportáž týkající se univerzitní mateřské školy, což mi vnuklo nápad použít právě univerzitní školku jako jednu z výhod pro studenty s dětmi. Bylo třeba zvážit fakt, že není možné natáčet děti, pokud k tomu nedají souhlas jejich rodiče. Nakonec jsem se na základě porady s kameramankou Lucií rozhodla, že pro reportáž bude dostačující využít prostor školky a hraček, poněvadž bude třeba pouze velmi omezené množství záběrů ze školky vzhledem ke krátkému časovému úseku, který toto téma v celé reportáži mělo zabírat.
Natáčení reportáže bylo narušeno potřebou natočit jinou reportáž z akce, která probíhala v jednom konkrétním dni, a jejíž aktuálnost byla prioritní. Proto se natáčení reportáže o studentech-rodičích rozprostřelo do delšího časového horizontu zhruba čtrnácti dní. Skutečný čas, který natáčení zabralo, činil asi dvě a půl hodiny, vznikl materiál čítající zhruba šedesát minut, z nichž většinu zaujímal rozhovor s Marií a záběry jejího syna. Práce ve střižně pak zabrala zhruba šest hodin rozdělených do dvou dnů. Reportáž byla natáčena na kameru Sony HXR-NX70E: NX CAM v HD kvalitě.
Reportáž „Pracovní lékařství pomáhá lidem v mnoha profesích“ – redaktorka:
Klíčovým bodem této reportáže byl rozhovor s doktorkou Nakládalovou. Předem jsem vyhledala některé informace o pracovním lékařství, ale zdroje týkající se tohoto oboru nejsou příliš široké, a tak bylo třeba koncipovat otázky pro Nakládalovou velmi obecně. A to zejména kvůli zacílení reportáže (na studenty nejen přírodovědných, ale také humanitních oborů). Samozřejmostí pak byly konkrétnější otázky týkající se přímo olomouckého pracoviště, konkrétních případů, postupů, otázky týkající se statistických údajů atd. Díky nabídce Nakládalové, že sjedná rozhovor se svou pacientkou Hanou Eslerovou, která nám umožní také natočit několik krátkých video sekvencí z její léčby, získala reportáž významnou ilustrativní složku.
Jakmile byl natočen rozhovor s doktorkou, vyvstala otázka, jak reportáž uchopit. Nakonec jsme s kolegyní Lucií zavrhly možnost, že začneme aktualitou, tedy vydáním publikace. Domnívaly jsme se, že je třeba začít atraktivněji, zapůsobit na širší skupinu studentů. Proto byla nakonec reportáž vystavena na studentech a jejich zdravotních potížích, které mohou souviset se studiem. Dále byla pozornost převedena na kliniku pracovního lékařství, krátké představení oboru, následoval případ pacientky, zmíněna byla nově vydaná publikace. Závěr reportáže se opět přesouval ke studentům. S nadsázkou bylo upozorněno na rizikovost některých studijních oborů v souvislosti s pracovními onemocněními.
Po rozhovoru s pacientkou kliniky a po natočení několika záběrů z její léčby bylo potřeba tento úsek dostatečně zkrátit, ale zároveň nevynechat podstatná fakta. To se nakonec podle toho, že doktorka Nakládalová neměla žádné námitky, podařilo.
Specifikem této reportáže je také fakt, že se na ní se mnou a s Lucií podílel také Tomáš Orság. Jako nováček ve StTV s námi měl spolupracovat, sledovat naši práci a případně se na ní podílet. Natáčel rozhovor s Nakládalovou.
Celá reportáž byla natočena během dvou dní, sestříhána asi za tři dny, denně byly střihu věnovány přibližně tři hodiny. Rozhovor s Nakládalovou byl natočen ze stativu. Při stříhání reportáže v programu Avid bylo do video sekvence vloženo několik foto snímků z publikace Occupational Musculoskeletal Diseases, pořízených na základě funkce print screen, ty byly následně vloženy do videa. Dále byly využity ilustrační záběry z publikace. Původ těchto snímků a záběrů byl uveden v titulku. Zveřejnění reportáže bylo zpožděno asi o tři týdny od dokončení z důvodu organizačních problémů. Nejednalo se o aktuální zprávu, u níž je rychlost publikování prioritou, tudíž toto zpoždění reportáž nijak nepoškodilo. Vzniklo asi 45 minut hrubého materiálu, většinu zaujímal rozhovor s Nakládalovou a pacientkou Eslerovou. Reportáž byla natočena kamerou Sony HDR-HC7 HDV 1080i / Mini DV.
Reportáž „Univerzita má svou stálou expozici v muzeu“ – kameramanka:
Pro mě jako kameramanku této reportáže bylo klíčové seznámit se s prostředím. První část expozice probíhala v sále. Střídaly se tu projevy těch, kteří se na realizaci výstavy podíleli. Z tohoto úseku expozice jsem natočila asi deset minut záběrů, ale žádné nakonec nebyly použity. Problémem bylo zejména světlo v místnosti. Bylo zatemněno a dataprojektor, který byl po celou dobu slavnostního uvedení zapnut, měnil světlo při sebemenším pohybu kamerou. Navíc se jednalo z hlediska diváků o nudné záběry a potažmo i nezajímavé informace, které do detailů líčily všechny, kdo se na výstavě podílely, postupy kurátora atp.
Na rozdíl od sálu, kde probíhalo zahájení, prostory expozice nebyly právě velké a místnost netvořil otevřený prostor, ale byla rozdělena jakýmsi uměle vytvořeným tunelem- Předpokládala jsem, že bude rozumné si detaily některých exponátů jako rektorského žezla, harmoniky, pečetidel, knih, lékařských nástrojů apod. natočit předem, kdy nehrozí, že do mě někdo strčí nebo mi bude překážet při tvoření záběrů.
Jako problém se také ukázala skutečnost, že většina vystavených předmětů byla uložena ve skleněných vitrínách, tudíž bylo velmi složité netočit je, aniž by se ve skle neodrážel odraz můj nebo jiných exponátů. V úvahu tudíž nepřicházely záběry čelné. Volila jsem tedy zachycení ze stran, dávala jsem pozor na odrazy světel. Zároveň jsem se snažila, aby záběry nebyly příliš statické. Vzhledem k tomu, že šlo pouze o zachycení vysokého počtu nepohyblivých objektů, pokoušela jsem se vytvářet i švenky, nájezdy a odjezdy, podhledy apod. Použit byl zlomek z nich, protože většina záběrů byla kvůli neužití stativu roztřesena. Jeho použití bylo znemožněno stísněnými prostory. Tento nedostatek se ještě výrazněji projevil v okamžiku, kdy byli do expozice vpuštěni všichni návštěvníci. Přestože vstupovali po skupinách, moje možnosti při natáčení se ještě zúžily. Přesto jsem byla rozhodnutá zachytit prostory i s lidmi, aby záběry nepůsobily pustě a nevyvolaly v recipientech dojem, že se expozice nikdo neúčastnil.
Neprostornost expozičního sálu se také projevila při natáčení rozhovorů. Natočily jsme čtyři rozhovory (kromě výše zmíněných ještě rozhovor s proděkanem pro vědu a výzkum Vlastimilem Fialou, který nakonec do reportáže nebyl zahrnut, proto není podrobněji popisován). Bylo tedy těžké vymyslet pozadí, které by se mělo být vybráno tak, aby se neopakovalo a zároveň bylo divácky co nejatraktivnější. Navíc bylo třeba myslet na to, ze které strany je který rozhovor natáčen, střídat pravou a levou stranu natáčecího úhlu. Pro rozhovor s Hradilem bylo vybráno okolí rektorského žezla, jednoho z nejvzácnějších exponátů. Jelikož se však dotazovaný během hovoru několikrát pohnul, nebylo žezlo vždy vidět, použit byl však záběr, jenž zobrazuje i žezlo. Při střihu reportáže jsem zjistila, že tento rozhovor je natočen ve velmi tmavých odstínech. Proto jsme záběr dle instrukcí Vrby zesvětlily pomocí efektů programu Avid. Rozhovor s Holáskem byl exponován do blízkosti vchodových dveří výstavního sálu. V pozadí měl logo univerzity a několik latinských nápisů s univerzitní tematikou. Zároveň za ním bylo občas patrné, jak si návštěvníci prohlíží celou expozici. Poslední rozhovor s Malackou byl situován na druhou stranu sálu oproti té, kde bylo točeno interview s Hradilem. Záměrně bylo vybráno místo s obrazovkou, aby bylo patrné, že součástí výstavy nejsou jen exponáty historické, ale i moderní technika. Celý dojem však v tomto případě poněkud narušuje okno v pozadí.
Jelikož měl na expozici premiéru nový univerzitní spot Olomouc – univerzitní město, který byl také na výstavě po celou dobu promítán, považovaly jsme za vhodné jej zařadit i do reportáže. Problém, který byl nakonec odstraněn, byla nekompatibilita formátu spotu s Avidem. Vybrán byl úsek, jenž končí souslovím „Olomouc – univerzitní město“. Tato myšlenka prostupovala celou reportáž.
I když zpočátku nebylo jasné, zda budou do reportáže zakomponovány i záběry ze studentské mše, která uzavírala akademický den, v němž byla otevřena expozice, po natočení několika málo záběrů jsme se rozhodly mši do zprávy zahrnout. Atmosféra v kostele byla velmi působivá. Našim nadřízeným ve StTV se sice nelíbila tmavost záběrů, ale byly to záběry zcela autentické, typické pro prostředí kostela. V reportáži byl také použit záznam zpěvu sboru, který končí až v závěrečných titulcích.
Celá reportáž byla natočena během jednoho dne, jak odpovídá zadání úkolu, tedy zachycení jednodenní události. Střih probíhal zhruba tři dny v denních intervalech dvou hodin. Materiál čítal asi hodinu, zahrnoval čtyři rozhovory. Při natáčení jsem používala kameru Sony HDR-HC7 HDV 1080i / Mini DV.
6. SEBEHODNOCENÍ
Obecně mohu říci, že práce ve StTV pro mě byla přínosná. Měla jsem možnost vyzkoušet si roli redaktorky i kameramanky, natočit různá témata a zkusit si různé aspekty práce v televizní žurnalistice, a to rozhovory, ankety, komentáře, střih, dovednosti s kamerou atp. Natočila jsem zhruba osm reportáží a dle mého názoru je patrné, že jsme se s mou kolegyní Lucií zlepšovaly, dávaly jsme si pozor na chyby a při příští reportáži jsme se je snažily neopakovat. Jmenovitě šlo například o nedostatek detailů při prvních natáčeních, o nestřídání úhlů záběrů, o tempo hlasu při namlouvání komentáře apod.
Každá reportáž měla svá úskalí a výhody. Nejobecnější fakt, který jsem si ale o typech reportáží odnesla, je ten, že je mnohem těžší dobře zachytit z reportérského i kameramanského hlediska události, které probíhají v určitou dobu a je prakticky nemožné je opakovat, například otvírání expozice univerzity. Reportáže, jež je možné natáčet během několika dní, opakovat rozhovory, natáčet prostory znovu, se vytváří mnohem snadněji.
Zároveň jsem se pravidelně potýkala s problémem, jak zakončit reportáž. Mnohdy mi bylo vytýkáno, že reportáž postrádá závěrečnou tečku. Je těžké tento pojem definovat, nejvíce vyhovující termín je asi „zajímavost, která s tématem souvisí a uzavře je“. V této oblasti mám jisté mezery a jsem si vědoma, že je třeba na tečkách v budoucnu zapracovat.
Reportáž „Když je student zároveň rodič“ – redaktorka:
Cíl práce, tedy zachytit některé faktory života studentů rodičů na základě aktuality týkající se novelizace zákonu o vysokých školách, konkrétně změn v prodloužení studia těchto studentů, se podařilo naplnit. Vznikla reportáž kontinuální, aktuální, s lidsky zajímavým příběhem a doposud zřídka publikovaným tématem hlavním – studenty rodiči, i tématy dílčími – univerzitní školka.
Tato reportáž se odvíjela především z rozhovoru se studentkou Marií, která dodávala celému konceptu reportáže skutečný, hmatatelný rozměr. Proto bylo třeba, aby právě z natáčení rozhovoru s ní vznikl kvalitní obrazový i zvukový materiál. Zvolily jsme s kolegyní následující strategii: nejprve se s Marií seznámit a položit jí některé otázky, aniž bychom rozhovor natáčely. To se nakonec ukázalo jako vhodný postup. Celý rozhovor poté probíhal ve velmi přátelské atmosféře. Z důvodu vyvolání důvěry a otevřenosti Marie některé otázky zcela nekorespondovaly s daným tématem a byly spíše publicistického charakteru – například to, jak jí rodičovství změnilo život, jaké má plány do budoucna apod.
Překážka, která provázela reportáž po celou dobu, byla skutečnost, že není možné natáčet děti bez souhlasu rodičů. S tím jsme se potýkaly například při natáčení ve školce (řešení viz kap. 5 – Postup práce). Problém s natáčením dětí bylo také nutné řešit při pořizování ilustračních záběrů na náměstí, které měly zachycovat děti, matky s dětmi, kočárky s miminky apod. Bylo tedy třeba pokaždé požádat rodiče o svolení. Stejně tak tomu bylo i při realizaci stand-upu, kdy závěr začíná na malé dívce, která klečí u kočárku svého bratra, a potom kameramanka provádí pomalý švenk na mě jako moderátorku.
Poněkud limitující byl také fakt, že ředitelka mateřské školky požadovala autorizaci reportáže, musela jsem podepsat prohlášení, v němž jsem se k předání materiálu určeného ke zveřejnění a týkajícího se školky zavázala. Nakonec jsem ředitelce poslala po konzultaci s vedením StTV pouze její část výpovědi, která byla v reportáži použita. Ředitelka souhlasila s uveřejněním, avšak mělo by být zmíněno, že její nesouhlas by s největší pravděpodobností zveřejnění reportáže přesto nezabránil. Univerzitní školka by jako orgán univerzity měla se StTV spolupracovat.
Hluboký dojem ve mně zanechal rozhovor s Marií. Byla natočena spousta materiálu. A tak se nabízí možnost natočení delší reportáže dokumentárního charakteru na téma studentů-rodičů. Stejně tak dílčí téma reportáže týkající se univerzitní školky by mohlo být zpracováno detailněji, hlouběji a to i vzhledem ke skutečnosti, že školka funguje teprve od února 2012.
Přínos reportáže spočívá zejména v tom, že se jedná o téma, které nebylo v minulosti tímto způsobem zpracováno. Reportáž má informativní charakter týkající se novely zákona, zároveň se objevují dnes populární prvky human interest story.
Svůj osobní výkon musím posuzovat v několika oblastech. První z nich je stand-up. Byl natočen velmi rychle, mluvím dle mého názoru zpravodajským tónem, střední rychlostí. Dalším faktorem je bezpochyby nahrávání komentáře reportáže. Zde došlo k několika komplikacím, kdy byl již nahraný záznam upravován a znovu přehráván, protože původní znění kontinuálně nepropojovalo jednotlivé části reportáže. Drobná komplikace také spočívala v tom, že tato reportáž byla natočena na kameru, se kterou jsme doposud já ani má kolegyně nepracovaly, a tak jsme měly drobné technické potíže při nahrávání materiálu do programu Avid, s čímž nám pomohl Vrba.
Reportáž „Pracovní lékařství pomáhá lidem v mnoha profesích“ – redaktorka:
Při zpracování tohoto tématu bylo z mého pohledu nejsložitější propojit pracovní lékařství se studenty. To se podařilo díky právě probíhajícímu zkouškovému období s případnými zdravotními obtížemi, které postihují studenty v souvislosti se studiem. Bohužel bylo velmi těžké propojit při rozhovoru s Nakládalovou pracovní lékařství se studentskými zdravotními problémy. Nakonec se přeci jen jistou souvislost povedlo najít. Nutné bylo pojmout odborné lékařské téma jednoduše a pochopitelně i pro laiky a zároveň se nedopustit zjednodušování nebo zkreslování sdělených údajů. Tyto faktory měly největší vliv na to, aby byly naplněny cíle reportáže. Vzhledem k jejich splnění bylo cílů reportáže dosaženo.
Celá reportáž je prostoupena odlehčenými prvky – například odpověď posledního respondenta v anketě nebo závěrečné varování před výběrem oborů, kde hrozí pracovní onemocnění. Nedomnívám se však, že by tyto nadsázky znevažovala závažnost tématu.
Velmi přínosné bylo pro reportáž natočení rozhovoru a průběhu vyšetření pacientky Eslerové. Stejně tak pomoc kolegy Tomáše se ukázala jako výhodná. Bylo možné prodiskutovat kompozici obrazu s další osobou, jeho pomoc se projevila i při nahrávání mého komentáře, kdy měl mnoho podnětných poznámek k mé intonaci, rychlosti mluvy atd.
Velmi netradiční bylo také pojetí stand-upu. Byl to první stand-up, který se náš štáb rozhodl natočit nestaticky, v pohybu. Inspirací nám byly dynamické stand-upy, které se momentálně uplatňují v komerčních televizích i v České televizi. Musely být zkoordinovány mé pohyby s pohybem kameramanky, musely jsme rozhodnout, kde bude záběr končit. Obecně svůj výkon hodnotím jako průměrný, s mnoha nedostatky. Jedním z nich je například klišovité vyjádření „jaký dopad může mít studium na zdraví studentů“. Dále také s odstupem času negativně pohlížím na tempo, kterým jsem namluvila komentáře. Zdá se poněkud pomalé, nevyhovující běžnému zpravodajství.
Další komplikací, která se při natáčení této reportáže objevila, bylo onemocnění mých hlasivek. V době natáčení rozhovoru s doktorkou Nakládalovou jsem prakticky přišla o hlas, a tak jsem si na tento krátký úsek vyměnila roli s Lucií, která na základě mnou vytvořených otázek udělala s doktorkou rozhovor, který za mých připomínek natáčel Tomáš. Jelikož byl rozhovor natáčen ze stativu, šlo pouze o občasnou kontrolu kompozice záběru, ujištění, že zpovídané nechybí část hlavy apod.
Tato reportáž se jeví jako originální vzhledem k nízkému počtu reportáží nebo písemných komunikátů věnujících se tématu pracovního lékařství. Z hlediska nároků a charakteru StTV se obávám, že další zpracování nebo navázání na toto téma by nenašlo ve studentské televizi uplatnění. Jako realizovatelná se ovšem jeví možnost zpracovat jiné obory univerzity podobným způsobem, tedy v souvislosti se širší studentskou veřejností a odlehčenou formou, jejímž základním prvkem je snaha o zaujetí recipientů.
Reportáž „Univerzita má svou stálou expozici v muzeu“ – kameramanka:
Natočit jednodenní akci, v níž je třeba některé momenty natočit na jeden pokus, který není možné opakovat, je velmi těžké. Je třeba velká dávka odhadu, rychlosti a v neposlední řadě průbojnosti. Například v situaci, kdy si zástupci tištěných médií fotili přestříhávání pásky, jsem se před ně musela protlačit, abych měla kvalitní záběry a abych zachytila moment přestřižení. To se mi povedlo a já tento záběr považuji za nejpovedenější z celého natáčení.
Jsem také spokojená s natočením stand-upu. Ten se trochu netradičně točil až druhý den, kdy už byl hotový scénář, a bylo jasné, jak bude reportáž strukturována. Stand-up je tvořen krátkým statickým záběrem na plakát upozorňující na expozici univerzity a pokračuje švenkem směrem doleva dolů na reportérku, která stojí v ulici a namlouvá svůj stand-up. V pozadí je vidět ulice, ruch.
Velkou obtíž pro mě představovaly prostory výstavy a skutečnost, že se exponáty nacházely za sklem. Bylo velmi těžké předměty zachytit bez odrazů lidí, světel, bez stínů. Zároveň nebylo možné od objektů dostatečně odstoupit a vytvořit tak celky. Ani natočení polocelků se ve stísněné místnosti plné lidí dlouho nedařilo, zvlášť když jsem se snažila všechny polocelky nějak orámovat, ohraničit. Často se stalo, že mi do záběru někdo vstoupil nebo se někdo naopak za záběru vyklonil apod. Občas se také lidé dívali do kamery, což působilo velmi nepřirozeně, proto takové záběry nebyly použity.
Při této reportáži jsem také měla možnost vyzkoušet si mnoho možností, které program Avid nabízí. Vkládaly jsme s Lucií do reportáže jiné video (univerzitní spot). Dále bylo použito několik efektů. Prvním z nich bylo zesvětlení obrazu při rozhovoru Hradila. Dalším pak několik stabilizací obrazu, nejvýznamnější při promluvě arcibiskupa Jana Graubnera.
Nedostatky pozoruji také při svém natáčení v kostele, kdy jsem nepořídila dostatek detailů. V případě, že jsem chtěla detailnější záběr, většinou jsem využila zoom. To je samozřejmě nevhodné řešení, protože obraz pak není stabilní. Vysvětlení spatřuji v tom, že jsem kostel a probíhající mši považovala za něco soukromého a nechtěla jsem narušovat osobní zónu kněží ani věřících.
Závěrem bych chtěla sumarizovat svou práci redaktorky a kameramanky. Myslím, že jsem v porovnání těchto svou funkcí lepší spíše v pozici redaktorky. Nedělá mi problém namlouvat komentáře, netrvá mi nikterak dlouho natočit stand-up. V práci s kamerou je však třeba brát v úvahu mnoho aspektů a často se mi stává, že některý z nich opomenu. Ovšem role kameramanky mě baví, občas dokážu vymyslet netradiční způsob zachycení objektů. Mým osobním handicapem jako kameramanky je také moje výška. Pokud totiž točím rozhovor s vysokým respondentem (např. s Malackou), pak jsou záběry točeny z podhledu, což může na diváky působit tak, že se snažím dodat interviewovaným jistou důstojnost nebo důležitost. Tento problém by mohlo vyřešit využití stativu, ale při rozhovoru s Malackou by bylo jeho použití vzhledem k omezeným prostorovým podmínkám nemyslitelné.
7. LITERATURA, ZDROJE, KONKURENČNÍ PROJEKTY
Boyd, Andrew. 1995. Zpravodajství v rozhlase a televizi. Praha: CNŽ.
Hladká, Jitka. 1986. Tvůrčí proces v žurnalistice. Ostrava: Novinář.
Osvaldová, Barbora. 2011. Zpravodajství v médiích. Praha: Karolinum.
SCHELLMANN, Bernhard – GAIDA, Peter – GLÄSSER, Martin – KEGEL, Thomas. 2004. Média: základní pojmy, návrhy, výroba. Praha: Sobotáles.
Konkurenční reportáže jsou zmíněny pouze v případě otevření expozice, viz poznámka pod čarou č. 6. V případě ostatních reportáží nelze o konkurenčních reportážích vzhledem k zaměření StTV hovořit.
Reportáž „Pracovní lékařství pomáhá lidem v mnoha profesích“ – redaktorka:
„Klinika pracovního lékařství.“ Upol.cz (online). Dostupné z: http://oldwww.upol.cz/fakulty/lf/struktura/pracoviste/klinika-pracovniho-lekarstvi/
Nakládalová, Marie – Smolková, Petra – Chang, Chung-Li. „Occupational Musculoskeletal Diseases.“ Upol.cz (online). Dostupné z: http://occupational.diseases.upol.cz/website_new/flipviewerxpress.html
Reportáž „Když je student zároveň rodič“ – redaktorka:
„Úsek pro studium a vzdělávání.“ Upol.cz (online). Dostupné z: http://www.upol.cz/struktura-up/rektorat/useky-prorektoru/usek-pro-studium-a-vzdelavani/
ČTK. „Studující rodiče nebudou platit za prodloužení studia.“ Tyden.cz, 30. 1. 2013 (online). Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/skolstvi/studujici-rodice-nebudou-platit-za-prodlouzeni-studia_259907.html
ČTK. „Studující rodiče už nemají platit za prodloužení studia.“ Aktuálně.cz, 14. 12. 2012 (online). Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=766259
Folaufová, Barbora. „Novela zákona o vysokých školách vychází vstříc studentům na mateřské a rodičovské.“ Nicm.cz, 9. 4. 2013 (online). Dostupné z: http://www.nicm.cz/novela-zakona-o-vysokych-skolach-vychazi-vstric-studentum-na
Reportáž „Univerzita má svou stálou expozici v muzeu“ – kameramanka:
„Akademické dny.“ Upol.cz (online). Dostupné z: http://www.upol.cz/o-univerzite/akademicke-dny/
PalackyUniversity. „Olomouc – univerzitní město.“ Youtube.com, 20. 2. 2013 (online). Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=a9bQvvLmpx0
[1] viz http://occupational.diseases.upol.cz/website_new/flipviewerxpress.html
[2]http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/skolstvi/studujici-rodice-nebudou-platit-za-prodlouzeni-studia_259907.html
[3] viz http://www.paces-casopis.cz/psano-rtenkou/item/235-milujte-se-a-mno%C5%BEte-se-jde-to-i-na-vysok%C3%A9
[4] https://www.youtube.com/watch?v=k-qgW5rFH3Y
[5] http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/v-olomouci-vznikne-novy-obor-jak-lecit-pacienty-na-dalku_251385.html
[6] např. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10101491767-studio-ct24/208411034000318-slavnostni-zahajeni-vystavy-o-dr-edvardu-benesovi-v-tabore/video/ ; http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10122427178-udalosti-v-regionech-brno/313281381900414-udalosti-v-regionech-vikend/obsah/254396-blanenske-muzeum-otevrelo-tri-nove-expozice/
